
autorská tvorba

ukázky autorské prózy na leden

Zora Šimůnková

Andělíček

/Noli me tangere - Nedotýkej se mě/

Za oknem se pomalu stmívalo. Průvan houpal bílým papírovým andělíčkem, který byl pověšený mezi okny. Na stole v kovovém svícnu s jelenem hořela svíčka. Někde dole v domě bouchly dveře a zazněly hlasy. Blížily se.Do pokoje vešli muž a žena, které ve vlasech tály poslední vločky sněhu.Muž beze slova ukázal na židli. Žena se nesměle posadila, kolena u sebe a ruce na stole.Někdo zaklepal na dveře. Dovnitř nahlédla hospodyně, ale muž ji gestem ruky poslal pryč. Pak se postavil k oknu a koukal, jak padá sníh.Žena mačkala v ruce kapesníček a zřejmě čekala na vyzvání.
- Nuže, Ingrid, co jste mi chtěla říct?, otočil se farář zpátky do místnosti.
Zvedla k němu veliké uplakané oči. - Počkejte ještě, zarazil jí. Nakoukl rychle za dveře a pak postavil na stůl krabici papírových kapesníků. Jeden Ingrid podal a vrátil se k oknu.
- Miluješ ho?, přešel na tykání.
- Ví to každý, řekl na vysvětlenou.
- Mě to donesla…, hodil hlavou ke dveřím.
Zamyšleně šťouchl do andělíčka mezi okny. Uslyšel odsouvání židle a kroky.
-Noli me tangere. Nedotýkej se mě, poprosil.
- Už ne.
Rozhoupaného andělíčka zastavila prstem.
- Nevím. Myslela jsem si to.
- A co chceš ode mě?, zeptal se. - Chtěla bys slyšet ty řeči, které bych říkal každému jinému?
Zavrtěla hlavou.
-Sama víš, co je špatné. A sama víš, proč děláš co děláš, i když si to nepřiznáš. Tak proč s tím jdeš za mnou? Nemůžu ti pomoct, teď už ne. Nejsem z kamene. Andělíček narazil do skla.
- I když bych měl být. Nedotýkej se mě, řekl podruhé.
Chvíli bylo ticho.
- Ke mně se už nevaž, přeloží mě. Brzo.
- Pavle, oslovila ho jménem.
Došel k sekretáři a otevřel láhev.
-Chceš? Zeptal se.
- Dárek od…, znovu pohled ke dveřím.Vyčkával.
- Já si dám.
Pomalu se otočila.
- Co jestli chci?
- Koňak.
Posadila se zpátky ke stolu a spojila ruce.
-Nechci. Nemůžu. Vlastně to jsem ti přišla říct. Čekám dítě. Buď s ním, nebo…
Když odešla, díval se chvíli oknem na její stopy, které přikrýval čerstvý sníh. Pak rázně utrhl papírového andělíčka a hodil ho do kamen.

Dáša Čížová

„Zaplakat nad výdělkem“

čas od času každý člověk zažije obdobnou situaci. Mnohý sice nepláče, ale třeba si pořádně zanadává, jak opakovaně vynaložil prostředky, čas, snahu, obětoval mnohdy své potřeby a nakonec nic, mímus, ztráta víry ve spravedlnost atd., atd.
Já jsem naposledy zaplakala nad výdělkem u své dcery. Opatruji její nemocnou dcerku, snesla bych jí modré z nebe, kdybych měla křídla, dýchala bych za ni, ale obávám se, že mé opotřebované plíce, by jí již ani ve třech letech nestačily.
A zde, při té bohulibé službě bližnímu jsem si uvědomila, že mi již nic nezbývá, jen plakat nad výdělkem.
Na mysli mi vytanula dvě přikázání, o které by se mělo rozšířit desatero.
To první zní: rodiče, chovejte se ke svým dětem slušně, budou to ony, které vám budou vybírat domov důchodců, a to druhé: děti jsme si pořídili, aby nás měly rády jejich děti.
A to je to, nad čím pláču. Nějak to neklaplo. Ta malá osůbka není vůbec přístupná mazlení a kde to jde, tam mě vystaví necenzurované kritice
–„jsi odpolná, stalá baba, postavilas mě do kouta. Pomazlit se nepřijde a když se mi podaří dát jí letmou pusu, tak se provokativně otírá. O tom, že by mi dala pusu ona, není ani řeči, zdůvodňuje to tím, že mě nemůže slintat, protože má přece bacily!
„Ach Bože, já si snad na staré roky budu muset najít nějakého dědečka. Ten by mě možná za dobrý oběd i políbil a sám. Tak a dost, z romantiky jsem již přece vyrostla".

TIP: mrkněte se ukázky autorské poezie
stránky věnované autorské tvorbě

publikováno: , tisknout stránku, zpět