sdružení MARYŠKA
náměstí T. G. Masaryka
e-mail: info@maryska.cz
poštovní adresa:
Šunychelská 56, PSČ 735 81
URL: http://www.maryska.cz

ukázky autorské prózy na květen

Hana Kavalová

Inzerát

Odpovědi na inzerát byly úžasné. Jeden lepší než druhý. Nepřeberné množství krásných, mladých, schopných a velmi zajímavých mužů. Všichni zklamáni životem – rozuměj ženami, jejich nepochopením a zradou. Všem záleželo jen na opravdové lásce a dětech…. samozřejmě svých. Tedy těch, z těch minulých, vyřešených, leč nepodařených vztahů, kde přes veškerou jejich snahu ženy zklamaly.
Přečítala jsem si ty dojemné odpovědi, nestačila zahazovat použité ubrousky a pečlivě, ale opravdu pečlivě vybírala. Prvně majitelé, pak i oděv, který si na tak slavnostní příležitost jako je setkání se zcela jistě osudovým mužem obléknu.
Pravda, ač jsem akční žena, vyzkoušet face to face asi 120x mi přišlo již zpočátku morbidní, takže jsem se rozhodla pro své soukromé výběrové řízení.
Ač nejsem učitelkou českého jazyka, odpovědi o dvou větách a deseti hrubkách mě poněkud odradily.
Pak přišly na řadu ty odvážné s fotkami. Otázkou dosud pro mě zůstalo, kdo vlastně měl mít dostatečnou odvahu. Ten, jež odesílal nebo já, co by příjemce těch neuvěřitelných modelů. Nenechte se plést, nedovolila bych se vysmívat fyzické podobě žádné z osob, spíše velké kreativitě mužů a tomu, v jakých pozicích a situacích jsou schopni zaslat bez uzardění zcela cizí ženě svou podobiznu.
Fotky ve sprše byly občas jedny z těch nejslušnějších.
Poté, co jsem utřela další slzy, tentokráte od smíchu, jsem se s vervou pustila do dalšího hledání. Vyřadila jsem ty z daleka, kde dálka přes celou republiku nebyl žádný, ale žádný problém, Ty, kteří toužili po nových dětech a také ty svobodné, které toužily najít ženu podle maminky. Měla bych snad dodat, že jsem lovila ve věkovém teritoriu cca 40-ti let.
Odpad byl velký.
Nakonec zůstalo asi pět kousků a jeden vypadal slibněji než druhý. Moje odvaha a přirozená zvědavost vyhrála a finalisté byli beze tváře, tj. ti, kteří nezaslali žádné foto – kromě jednoho. Příjemný, štíhlý 40cátník upraveného zevnějšku opírající se o své auto střední třídy již z fotky vypadal sympaticky a nebyl jediný důvod ho nezařadit do užšího výběru. Jeho požadavky byly zcela na místě – jakožto vysokoškolák hledal ženu inteligentní, se smyslem pro humor, s vyřešenou minulostí a kultivovaných chováním, stejně štíhlou jako on.
Po schválení a udělení „požehnání“ svých kolegyň z práce jsem si tedy domluvila schůzku na veřejném místě – kavárně na náměstí velkého města. Nenápadně jsem se procházela již dopředu kolem, ale nikoho, kdo by alespoň vzdáleně připomínal toho fešného muže z fotografie jsem nezahlédla. Možná to bylo mým špatným zrakem.
Nechtěla jsem si připustit možnost, že oním mužem by bylo to prazvláštní individuum, které jako jediné stálo před dveřmi kavárny a vrhalo se na každou ženu, která se neopatrně na chvíli pozastavila v jeho blízkosti.
Když jsem se tedy i já začala přibližovat, přiskočil ke mně chvatně onen člověk a prskající a postrádající jakékoliv zásady ústní hygieny mě oslovil s úsměvem plných zkažených zubů zda jdu na ten inzerát. Snad jen slušná výchova mých rodičů a strach, že nebudu moci tak rychle utíkat mi nedovolily zalhat. Zcela zděšeně jsem přikývla, že jsem to opravdu já.
Celý rozradostněný se můj „partner“ pro toto odpoledne do mě zavěsil (nemělo by to být opačně??) a tahal mě dovnitř restauračního zařízení. Modlila jsem se, aby tam nebyl nikdo známý. Hulákajícím hlasem mě radostně obíhal a svými vypoulenými očima zjišťoval mé parametry. Musím dodat, že ač jsem žena naprosto normální postavy, tak pokud bych měla splňovat jeho požadavek o tom, že bych měla být štíhlá jako on, ocitla bych se rázem v kategorii anorektiček. Jeho postava zcela jistě vykazovala něco málo – nebo možná i více přes sto kilo, neumyté a mastné vlasy dělaly na hlavě zvláštní přilbu a já s úsměvem vzpomínala, jaký že byl vlastně princ Bajaja krasavec. Po usazení ke stolu, kde naštěstí pro mě bylo docela přítmí, se pokusil posadit, přičemž se mu podařilo zbořit vázičku zdobící stůl, přitlačit souseda od vedle naprosto nebezpečně k hraně stolu a ještě vydat zvuk, kteří si slušní lidé nechávají pro intimní chvíle na své malé domácí místnůstce. Spokojeně si říhl a zeptal se, co si dám. Měla jsem chuť dát si něco opravdu hodně řízného, abych to přeci jen trošku vydýchala. S úsměvem gentlemana pronesl, že všechno platí, ať si dám nač jen mám chuť, ale maximálně do výše 200,- korun, protože víc nemá.
Skromně jsem poznamenala, že děkuji mockrát za neodolatelnou nabídku, ale své občerstvení si uhradím sama a celá rudá hanbou (za něho) jsem se ještě víc posunula do přítmí kavárny. Chlapec, myslíc, že má vyhráno mi zaníceně začal vyprávět o své práci. K mému zděšení začal vytahovat ze své umaštěné tašky spoustu umouněných papírů plných informací, které jsem se domnívala měly shlédnout pouze oči zaměstnanců oné firmy. Když jsem si dovolila poznámku o jeho zvláštní loajalitě k firmě a ke klientům, divoce se zasmál a odvětil, že mám pravdu a že všichni jsou s ním moc a moc spokojení. Vzpomněla jsem si na jeho údajné vysokoškolské vzdělání a začala tušit, že to, že jeho osoba navštěvovala vysokou školu bylo asi míněno, že daná budova byla vyšší než 30 metrů.
Nebudu si v myšlenkách přivolávat další stresující zážitky toho dne, každopádně byl ten člověk naprosto spokojený a zcela neochvějně se začal těšit na další a další schůzky se mnou. Po jeho návrhu, že mě odveze domů svým vozem, který jsem naštěstí neměla možnost už zahlédnout, jsem v zachování šťastného návratu neochvějně lhala, že mi cesta autem dělá moc špatně a že tedy raději se budu drkotat městskou dopravou. Galantně mě svou houpavou chůzi a hlasitými povyky všeho možného ražení odprovodil k zastávce – tomu už jsem bohužel nebyla schopna zabránit.
Když se jeho oči naprosto oddaně vlivy do mých s otázkou, kdy a co tedy příště podnikneme, když jsme si ten dnešek tam pěkně užili a je zcela jasné, že patříme neodmyslitelně k sobě, jsem v duchu vyzývala všechny svaté a hlavně řidiče autobusu, ať nemá zpoždění.
Emotivně jsem již podruhé ten večer zalhala, že jsem velmi dojatá, ale že si v těchto důležitých životních rozhodnutích nechávám čas na zpracování dojmů a vyřknutí konečného ortelů. Chápavě přikývl, že to je rozumné a že se bude těšit na mou SMSku.
Ještě než autobus vjel do první zatáčky jsem zcela bez výčitek smazala ve svém mobilu jeho číslo. A se svým nezdolným optimismem se těšila na další den.

Zora Šimůnková

Sportovec

-Ahoj!… Tady přece. Úplně dole, ve vodě.
- Už vás vidím, příteli. Co tady děláte? Tedy co TAM děláte? Dlouho jsme se neviděli.
- Trénuju, kapitáne. Neměl jsem čas se ani ozvat, všechen ho věnuju novému koníčku.
- A jaký to je? Máte jich tolik, že snad není možné, abyste zvládl další! Ostatně, nechcete jít na palubu? Rád bych vás přátelsky obejmul.
- Děkuji za pozvání, to mohu. Ale raději mě neobjímejte nebo budete celý mokrý. - Vodník se přece nemůže namočit.
- Jak který, jak který, já ano, příteli. Znáte mě, vždy musím mít něco speciálního.
- Přátelství s vámi je mi nadevše, navíc mám nepromokavou uniformu. Vítejte na palubě. Je libo doutník? Vynikající, pravý kubánský. Vodnické puškvorcové bohužel nemám.
- Děkuji, víte, že nekouřím.
- Promiňte, pozapomněl jsem, Ale ještě jste mi neřekl, co děláte ve zdejších vodách?
Nenapadá mě žádný sport, ve kterém byste nezískal aspoň jeden světový rekord. Naposledy jste myslím exceloval ve sportovním rybolovu.
- Vidíte, a to se ryb od dětství bojím. Proto jsme vždy bydleli v požárních nádržích. Tam ryby nejsou. Maminka naříkala, že nemá s kým promluvit…Ano, naposledy jsem ulovil dvě velryby najednou, ale teď jsem se dal na vytrvalostní plavání. Chci přeplavat La Manche. Nikdo z rodiny to nedokázal, budu první. Plavu ve všem, co uvidím. Zkoušel jsem plavat i ve sklenici od okurek, to jsem dělával jako kluk. Ale nedokázal jsem se zmenšit na dostatečně dlouhou dobu, takže nakonec museli sklenici rozbít. Ta potupa! Psal o tom i VODNÍK VČERA, DNES A ZÍTRA, nečetl jste náhodou?
- Bohužel. Ty noviny mám předplacené, ale než ke mně doplují, většinou se rozmočí.
- Takže od té doby trénuju jen v moři. Tady přece jenom není tolik zvědavých novinářů jako ve slepých ramenech malých řek.
- Skleničku whisky?
- Nepohrdnu. A co vy, kapitáne, kde se tu berete? Naposledy jste vozil děti po rybníku.
-Život je žena.
- Snad změna, ne? Život je změna.
- Ne, žena. Madam Růženka. To ona mi nabídla řídit zaoceánský parník, který patří její cestovní kanceláři.
- Mám vás litovat či gratulovat?
- Sám nevím. Docela se mi to líbí, zatím plujeme bez nehody. Nebýt kotelníka.
- Kotelníka?
- Dává mi rozumy. Jak mám jet, kam mám jet, předevčírem v noci jsme málem nabourali do tankeru.
- Proč ho nevykážete do kotelny?
- Je to bratranec madam Růženky a ona mě zaměstnává, takže…
- Takže vás mám spíš litovat.
- Jak o tom mluvíme, uvědomuju si, že jsou chvíle, kdy bych s vámi měnil. Sportovat, objevovat, tykat si s yettim, stát pořád na stupni vítězů a otevírat šampaňské…
- Už mám z toho namožené zápěstí.
- …jen tak si plavat. Zpívá si Plavu ani nevím jak.
- Pojďte si to vyměnit.
- Cože?
- Pojďte si to vyměnit. Loď jsem ještě neřídil, Modrou stuhu za rychlost ve sbírce trofejí taky nemám…Vezmu to za vás. Být na suchu a přitom ve vodě, to je můj sen. Mít pod nohama oceán…
- Palubu, pod nohama máte palubu.
- Nemusíte se bát, vodu znám jako své boty. Bude to zajímavá zkušenost pro nás oba. - Kapitán nemůže opustit loď.
- Zastoupím vás.
- Ale poznají to.
- Umím se v kohokoliv proměnit. Nepoznají rozdíl.
- A pak, ehm…je tu madam Růženka.
- Co je s madam Růženkou?
- Musím s ní trávit večery. Chodit mezi účastníky zájezdu. A tak.
- V tom nevidím problém, příteli. Zkrotil jsem velryby, zkrotím i madam. A kotelníka taky vykážu, kam patří.
- V tom případě ano. Svěřuju vám loď. Pozor na ledovce. A taky na kormidlo. Prasklo a kotelník ho slepil izolepou.
- Nebojte se a klidně plavte.
- Kdyby to cestující věděli…přijde mi to k smíchu. Kdyby věděli, že kapitán je vodník!
- Zůstane to mezi námi. V klidu běžte a až vás to omrzí, prostě mi pošlete zprávu v láhvi.
- Pošlu pro vás jednu z těch dvou velryb.
- Už nemáme čas. Vidíte tu ženu, co sem přichází? To je Růženka.
- Zajímavá žena už od pohledu.
- Co teprve až ji uslyšíte! Ale když myslíte, tak hodně štěstí.
Hodně štěstí, příteli. A dobrý vítr!

TIP: mrkněte se ukázky autorské poezie
stránky věnované autorské tvorbě

publikováno: , tisknout stránku, zpět