autorská tvorba

sdružení MARYŠKA
náměstí T. G. Masaryka
e-mail: info@maryska.cz
poštovní adresa:
Šunychelská 56, PSČ 735 81
URL: http://www.maryska.cz

ukázky autorské prózy na září

Franta Š.I.S.O.

Příšerné ráno
Příšerné ráno. Umocněné ještě pošmourným, plačtivým , mlhavým počasím. Normálně déšť miluje, letní i jarní, bouřkovou vůni vody, ale i podzimní plískanice za okny, jen tak se povalovat v posteli, sám a nemyslet na nic, nebo jen tak ospale bloumat svým životem.
Odporně unavený, polámaný po včerejším flámu. 19. července 2002. Před 35-ti lety mu dodýchala v náručí jeho první láska. A v poledne se vdává jeho přítelkyně, kamarádka. Dozvěděl se to až před chvílí od své ženy, je to také její přítelkyně, seznámil je.
Je to zvláštní, věděl, že jej obdivuje, má ráda a touží po každém bezděčném doteku či blízkosti jeho těla. Znal ji daleko dříve než svoji partnerku. Dokázali si povídat dlouhá léta v přítmí kavárny, jen tak beze slov bloumat šerými ulicemi, počítat hvězdy, nastavovat své tváře slunci i dešti. Byla s ním šťastná. Roky se bránil všemu, jakémukoliv bližšímu kontaktu a zároveň jej spalovala a trýznila obrovská vášeň. Věděl proč, mohla by být skoro jeho dcera, nebyla, ale dlouho mu to připadalo tak nějak perverzní, téměř pedofilní a to jí bylo už skoro třicet, za sebou nepovedené manželství. .
Malá svatba, svědkové a oni, dva. „Měli bychom jí jít popřát“ , probrala jej z těžkého snu žena. „K čemu“, pravil neurvale a odbelhal se do koupelny. Celý den nesoustředěně, tupě, zíral do počítače. S blízkostí večera se mu chtělo.. Byli novomanželi pozváni na svatební večeři, pro něj to byl pohřeb, který se nedal odmítnout. Nepřítomně za sebou táhl objemný dar a přemýšlel, zda se ještě v autobusech používají jízdenky. Mohli jet autem nebo taxíkem. .
Trapné přivítání, s úlevou zjistil, že přítomni jsou i svědci. Odevzdaně odevzdal objemnou krabici, obligátní políbení a fakultativní stisk ruky. Večer se neskonale vlekl, povídání o ničem. Chtělo se mu zpít se do bezvědomí, udělat ostudu, hnus. Nechtělo se mu smát se přihlouplým vtipům a poznámkám opilých společníků i nevěsty. Konečně zavírací hodina. Společnost se loudavě loučí, svědci, ženich a žena odjíždí v našlapaném taxi. Mrholí. Oba se krčí v podloubí starého náměstí. Přitiskne mu tvář na jeho a ukápne slzička, jen jedna, na jazyk. Není hořká, ani slaná, je sladká, voňavoučká, horká, plná touhy, něhy a vášně... Opírá si jej o pilíř podloubí... Taxík se vrací... .

Zora Šimůnková

Loď lásky. Červená knihovna jako řemen
Povídka na zadání.

- Ach, Rosemary, poplujte se mnou.
- Kam?, kapitáne. Vždyť spolu plujeme.
- Ano, slečno, ale zatím pouze na lodi. Myslel jsem životem. Poplujte se mnou životem, má drahá.
- Och, kapitáne, netroufala jsem si ani pomyslet?
- Ano, vím, Rosemary, příliš dlouho jsem s vyznáním otálel.
- Než jste nabral správný kurs?
- Anebo než jsem se dostal ke kormidlu, dá se říci. Než jsem vás zastihl ve chvíli, kdy vám mohu vyznat lásku. Všechny moje lodi jsou i vaše.
- Ano, kapitáne, otálel jste trošku déle, než by bylo zdravé.
- Ano, slečno, ale pochopíte, že jsem nemohl žádat o vaši ruku, dokud jsem neměl jistotu, že uživím rodinu. Jako chudého rybáře s jednou veslicí by mě váš papá hnal. Až teprve před týdnem jsem se hmotně zabezpečil?a nyní využívám první vhodné chvíle, abych vás požádal o ruku. Miluji vás ale od chvíle, kdy jsem vás poprvé spatřil za mříží v dveřích kláštera, kde jste byla na vychování.
- Och, kapitáne?
- Neomdlévejte, Rosemary.
- Je mi dobře, jen jsem chtěla, abyste mě obejmul.
- Má rybko?Nuže?
- Jacku, víte, že já vám odpověď dáti nemohu. Musíte se zeptat mého papá.
- Rosemary, vždyť jste moderní žena...
- Ano, Jacku, ale zde nejde jenom o spojení srdcí?Ach, jak ráda bych se s vámi spojila, ale obávám se, že se mnou má papá již nějaké úmysly. Proč by mě jinak vyzvedl z kláštera po pouhých deseti letech?
- Nebojím se pirátů, ani nepřízně osudu, pokud budu vědět, jaké city ke mně chováte. Mohu tedy zkusit štěstí? Patří mi vaše srdce, Rosemary?
- Rozhodně. Hleďte, přichází papá.
- Dobrý den, kapitáne.
- Dobrý den, barone.
- Vidím vás v družném rozhovoru s mou dcerou. Znamená to něco, kapitáne? Vím, že jste čestný muž a gentleman, a proto doufám, že vaše úmysly jsou křišťálově čisté jako toto zpěněné moře.
- Rád bych si s vámi promluvil, barone.
- Jsem vám k službám.
- Mohli bychom si pohovořit jinde než zde, barone?
- Raději bych to odbyl tady, kapitáne. Můj čas je drahý. Nejdražší tady, uprostřed oceánu. O Rosemary se nebojte, dlouhým pobytem v klášteře je zocelená jako lodní šroub.
- Nuže, barone Vulcane de la Sopko, žádám vás o ruku vaší dcery Rosemary. Svou kladnou odpověď mi již dala.
- Je mi velmi líto, ale má dcera není informována o jistých skutečnostech. Vzal jsem ji z kláštera, abych ji provdal, to souhlasí. Avšak, kapitáne, Rosemary je již zasnoubena s rejdařstvím Lodička a Loď. Totiž s novým majitelem tohoto podniku, abych byl přesný. Rosemary, neomdlévej.
- Och, papá, jak mě můžete zasnoubit bez mého vědomí.
- Morálka mé společenské vrstvy mi to dovoluje, dcero.
- Takže, kapitáne, Rosemariino srdce možná patří vám, ovšem její ruka a vše ostatní bude patřit jinému. Protože jste čestný muž, věřím, že až do Southamptonu, kde vystoupíme a bude svatba, nebudete mou dceru již více vyhledávat. Odcházíme, Rosemary. Rosemary!!!
- Barone, posečkejte. V tom případě je vše v pořádku. Novým majitelem zmíněného rejdařství jsem totiž již týden já. Zde prosím doklad o koupi. Věděl jsem, že se s vámi zde setkám, proto jsem si ho připravil.
- Drahý příteli! V tom případě je vše v nejlepším pořádku. Rosemary, projev prosím svému budoucímu manželovi trochu přízně. Řekni mu třeba křestním jménem!
- Jacku?
- Výborně, Rosemary. Znamená to tedy, milý zeti, že jste majitelem i této nádherné lodi, na které se nacházíme?
- Ano, barone. I poslední vidlička zde má na sobě logo mé firmy.
- Výborně. Do lepších rukou se Rosemary dostat nemohla. Ať je vaše manželství stejně nádherné a vydrží stejně dlouho, jako tato loď, Titanic.

Jeanne Hornová

Vykupitel
Psí počasí. Pán Bůh má zas svůj den. Nebude ho zažehnávat fernetem jako každý normální chlap, ale potěší sluncechtivé lidičky pořádnou přeháňkou. Stěrače nestíhají a kmitají rychlostí jako běžec pár metrů před cílem. Kdo se nestihl schovat do této chvíle, je vykoupán, ovšem bez sprchového mýdla. Jako ta holka co stojí u cesty. Sakra, přes ty blbý stěrače nevidím, zda se jedná o náhodnou stopařku či prostitutku. Nejsem necita, takže kromě stěračů naplno zaměstnávám i brzdy. Jejich skřípot jí snad té u cesty zní v uších jako rajská hudba. Než se stačím zeptat, kamže to bude, předběhne mě. "Tak kolik dáš, strejdo," zazubí se na mě a venku si vyždímá cíp sukně. Přece nebude sedět v louži. Nemám sílu ji vyhodit, připomíná mi mou neteř. Taky taková žába. Třeba potřebuje pomoc, ale z pohádek a filmů typu Pretty Woman jsem vyrostl. Z černých vlasů kape voda na mé nové potahy. Čert to vem. Možná si jen přivydělává na studia, proběhne mi hlavou. Nebo živí zfetovanou matku s třemi sourozenci. Nesesmilníš, vtloukali do mě od dětství a nyní to vtloukám svým ovečkám při každé mši. Jako správný pastýř bych měl zachránit její duši. Vzít ji na mši? Sakra kolik je hodin, za chvíli mám být ve Lhotce. Zbožné babky a hříšné paničky čekají na zpověď. Tomuhle hnědookému stvoření nedám rozřešení, ačkoliv bych měl její duši zachránit. Je to má povinnost, jsem kněz. Kdo však zaručí, že se mi nevysměje. A i kdyby se dala na správnou cestu křesťanky, kde je záruka, že bude vychovávat děti ve víře? Říká se o nás, že jsme misionářská země, věřících ubývá. Ale než takové přebarvené ovečky, to ať je kostel poloprázdný. "Vystupte si slečno, nemám zájem," pronesu stručně a svou duševní polemiku končím. Tentokrát musí skřípot brzd vnímat jako hlas vzteklé mňoukající kočky. Neochotně vystoupí z auta a ukáže si na čelo. "Kdybys náhodou přece jen chtěl, slevím, počkám až se rozjedeš, ty vytřesenej samečku," drze se usmívá. A nebo vysmívá? Jsem rudý, ne vzrušením, ale vzteky.Vzteky sám na sebe, že jsem normální chlap, ale bohužel uvězněný pod klerikou. A taky vzteky na to, a že její duši nikdo nespasí. Ve zpětném zrcátku vidím, jak si rozepíná blůzičku. Provokuje, nesnesitelně provokuje. Nemohu si pomoct, couvám zpátky k ní. Bude to zločin? Ne, vždyť jí pomohu od konání dalších hříchů. Jsem ten vyvolený. Tentokrát brzdy nezaskřípou a ozývá se tupý náraz. Možná ani nestačila vykřiknout. Sbohem, Magdaléno. Nejsem Spasitel, nedokázal bych tě obrátit na víru. Byla jsi mladá, třeba máš šanci dostat se alespoň do očistce.

TIP: mrkněte se ukázky autorské poezie
stránky věnované autorské tvorbě

publikováno: , tisknout stránku, zpět