sdružení MARYŠKA
náměstí T. G. Masaryka
e-mail: info@maryska.cz
poštovní adresa:
Šunychelská 56, PSČ 735 81
URL: http://www.maryska.cz

ukázky autorské prózy na říjen

Hana Kavalova

Nenapravitelná

Ještě jsem se z toho závratného štěstí nedokázala tak úplně vzpamatovat a pořád si radostně pobrukovala. Je to tak, spravedlivost existuje a ne že ne.
Po zklamání z minulého vztahu, který mě naprosto vyčerpal a velmi poznamenal jsem poznala kus obrovského štěstí. Nový partner byl prostě ú ž a s n ý .
Bylo to jasné od prvé chvíle. První setkání u kávy, které jsem odhadovala na maximální hodinku ztraceného času se naprosto přirozeně prodloužilo na 12 hodin. Opravdu. Při zavíračce nás musela paní číšnice o půlnoci taktně vypoklonkovat, jinak bychom okouzlení sebou navzájem zůstali asi až do ranních hodin.
Další a další schůzky už byly výsledkem společného chtění. Byl báječný, akční, zábavný a přítulný. Přitulil se tak, že než jsem se nadala, moje skříň obsahovala jeho košile a moje koupelna jeho vůni. Každý víkend jsme spolu absolvovali spoustu akcí, od kultury po sport. Slovo „nuda“ neměla v našem slovníku místo a mě se to moc líbilo. Jsem aktivní a můj partner by měl být ještě aktivnější, aby mi stačil. A on tedy stačil, jen co je pravda a většího věkového rozdílu jsem si v tom fofru snad ani nestačila všimnout. Pravda, občas mě zarazilo jeho přání do budoucna o práci na zahrádce a péče o jeho osobu, touha po dennodenní zdravé domácí stravě a pečení koláčků, ale v koloritu růžových brýlí posazených na mých zamilovaných očích, kdo by si těchto drobností všímal.
Měl se mnou svatou trpělivost. Ukazoval mi zdravé (pravda – poněkud dražší potraviny), naučil mě oblékat do značkových (za to velmi kvalitních) věcí a já nestačila svou kreditku vytahovat a zase schovávat. Ta větrala. Sliboval hory doly, dokonce i stavba domu byla takřka na spadnutí a já už pomalu začala shánět pravé pracovní rukavice, abych samozřejmě jako správný parťák přiložila ruku k dílu. Miloval mě. Jak jinak si vysvětlit jeho téměř neustálou přítomnost u mě doma.
Dokonce i v době, kdy měl 16-ti hodinovou pracovní směnu se obětoval a přijel před směnou ke mně, sbalil si domácí dobroty na posílení v pracovní době a zase se rád vracel, aby se unaven z práce posílil dalšími pokrmy připravenými mnou z lásky a z mých finančních prostředků. Snad jen stálé se zvětšující mé kontokorent mě po dvou měsících tohoto štěstí poněkud zarazilo v mém naprosto přirozeném počínání. Po urputném duševním boji jsem si jednoho romantického večera dovolila položit otázku, zda by nebylo vhodné domluvit se nějak na chodu naší domácnosti. Omluvila jsem se za svou neschopnost, že jakožto samoživitelka nejsem schopna ze svého jednoho velmi průměrného platu uživit byt, auto, syna, sebe i jeho Veličenstvo. Obávala jsem se zbytečně. Jak jen jsem mohla pochybovat o jeho silné empatií a lidském vcítění. Pravda, chvíli se tvářil překvapeně, ale to se snad dá pochopit, poté položil jemně otázku, kolik bych tedy jako chtěla? Na počátek jsem navrhla, že bychom se tedy mohli střídat a velké dvoutýdenní nákupy platit střídavě. Neprotestoval. První nákup jsem byla na řadě já. Košík se prohýbal spoustou dobrot a zdravých pokrmů, u pokladny jsem se prohýbala já. Částečně v šoku, částečně těšením se, že příště se karta obrátí. Nemýlila jsem se. Obrátila se naprosto o 360 stupňů. Další nákup byl velmi strohý, všeho jsme údajně měli doma ještě dost, zdravé a drahé produkty jsme míjeli obloukem a dokonce v tu chvíli nebylo třeba ani tolik potřebného přísunu vitamínů a ovoce. Vynechali jsme všechny položky nad 20,- Kč za kus. Kaufland byl velmi milostiv. Na konci pokladního lístku se usmívala částka 1600,- Kč a můj hrdina měl ke kolapsovému stavu snad už jen krůček. Přičítala jsem to prudkému poklesu tlaku a modlila se v rámci jeho zdraví o zlepšení počasí. Ten víkend jsem nemusela ani péct. Nebylo z čeho.
Co Vám budu říkat. Medové dny utíkaly jeden za druhým jako šílené a zdálo se, že naše štěstí nemůže nic pokazit. Až jsem to pokazila já. Ó já ubohá, jak jen jsem mohla.
Když jsem se jako již poněkolikáté domlouvala nic netuše s kamarádkou na setkání, nenapadlo mě ani v tom nejkrásnějším snů, že je to začátek konce mého tak perspektivního vztahu. Oznámila jsem svému drahému, že přijdu o cca 2 hodinky později, že si jdeme s kamarádkou sednout na dvě deci vína a na kávu. Samozřejmě jsem jako správná žena správného muže již dopředu pro něj ze svých zásob, ve svém bytě a za své peníze připravila veškeré komfortní služby – teplou večeři počínaje, vyžehlenými košilemi pokračuje a sbalenou svačinkou na noční směnu konče.
Setkání bylo příjemné a já cválala poslušně autobusem domů za svým princem. Jako malá holka jsem ještě než se autobus rozjel do mého města napsala svému drahému sms, že již jsem v buse, za půl hodinky jsem doma a těším se na něj. Po dvaceti minutách, když jsem pokládala nohu na půdu mého rodného města a mé kroky směřovaly k domovu, jsem ještě brnkla myšákovi, jestli ještě není třeba cestou koupit nějaké zdravé čerstvé pečivo a předpokládala, že uslyším úsměvný hlas na druhém konci, jaká že jsem to starostlivá parťačka. Omyl. Jeho chladný hlas, že nic není třeba a kde jsem tak dlouho mě poněkud zarazil. No jo chlapi…. i oni mají své dny. Nic netuše jsem svižným krokem vyrazila k domovu.
Víno je víno a ne vždy jsou ústa svěží, tak jsem si ještě cestou koupila žvýkačky a příjemně naladěna otáčela klíč v zámku.
Žádné radostné přivítání se nekonalo, jen mrzutě oznámil, že čekal docela dlouho, je unaven a jde si ještě před noční práci lehnout. Chápala jsem ho. Chudáček. Rychle jsem se osprchovala a hopsla do postýlky za ním, třeba ho potěší má přítomnost. Asi potěšila. Usnul rychleji, než jsem se stačila zeptat, jak se měl. Po odchodu na noční mi při vlahém polibku tiše syknul do ucha… a příště mi nelži. Zavřela jsem dveře a nechápala…. Cože???? No nic, nebudu si lámat hlavu, zítra to probereme. A taky jsme to probrali. V práci jsem se ještě těšila, že miláček pochopí, jak ošklivě se mýlí, koupí nějakou malou kytičku a s omluvným úsměvem na tváří si uděláme pěkné odpoledne. Skutečnost byla poněkud jiná. Miláček sršel.
Seděl jako vždy naprosto dokonalé upraven a jemně navoněn, nožku přes nožku elegantně přehozenou přes sebe, srkal mnou uvařené horké kafe a měl se mnou řeč. On se mnou!! Jaké štěstí, že jsem v té chvíli neměla na hlavě žádný klobouček. Protože tohle všechno … bych si za něj opravdu nedala. Takže. Posuďte, co já jsem to za ženu…
Přijdu domů pozdě…… sms jsem mu psala z autobusu v půl páté, nikoliv v půl šesté jak tvrdím já a nechápe, kde jsem byla tu další hodinku a půl - mé dotvrzení z mého mobilu, volání na operátora, který se mu marně snažil vysvětlit, že to ON má špatně nastavený vnitřní čas v mobilu ani pozdější písemný výpis z telefonních hovorů s jasným časem odeslání mé sms na jeho telefonní číslo v 17.30 mi nebyl nic platný a lhářkou jsem byla a zůstávám dál.
Další prohřešek …. opilá a maskující to žvýkačkou!!!!! Zde uznávám, že jsem to nezvládla a začala se docela nezřízeně smát. Opravdu si nemyslím, že ve svém věku 40-ti let jsem schopná se opít ze dvou deci vína a maskování žvýkačkou jsme s kamarádkami používaly snad naposledy před čtvrt stoletím při návratu z diskoték před rodiči.
Ale to ještě není vše. Byl nucen se zamýšlet i nad mým zdravotním stavem. Došel k závěru, že mé problémy s bolesti zad jsou nad slunce jasnější. Záda za nic nemohou, jsou to poškozené ledviny!! A z čeho jiného než z nadměrného pití. Včera 2 dc, před týdnem jsme si dali sedmičku vína – tedy já si dala 2 dc, on zbytek….. a navíc mě ještě počastoval malou štamprličkou své domácí slivovičky a já bez hanby neodmítla a kopla to do sebe…
A když už pravda – tak se vším všudy. Když už jsem vlastně ani nic neočekávala, dozvěděla jsem se o sobě další krutou pravdu. Jsem závislá na lécích. Protože tohle, co vidí u mě, to ještě nikdy nikde neviděl. Otevřela jsou svou skříňku a nevěřícně koukala na krabičku tobolek s kanadskými brusinkami, antikoncepci, pablenem a dvěma obvazy. Nu… Pravda se občas těžko vstřebává. A vrchol, ale naprosto vrchol všeho z mého včerejšího exempóre byl ten, že jsem si, přicházejíc domů pozdě, opilá, maskující se žvýkačkou dovolila jít si lehnout!!!!!
Pomalu, velmi pomalu a v klidu jsem si dovolila přerušit jeho monolog a zeptat se, jestli ho alespoň na vteřinu napadlo, že už mě asi hodinu naprosto v klidu uráží. Nenapadlo.
Napadl on mě, že jsem opravdu úděsná a vztahovačná ženská. Nesmí se mi nic říct, všechno zapřu, nepřiznám, jsem tvrdohlavá a nepřizpůsobivá a je velmi těžké se mnou vyjít. Měl pravdu. A tak jsem vyšla já s ním …
A o dalších veselých příbězích z mého životního natáčení snad zase někdy příště

Franta Š.I.S.O.

Povídka I.

Mezi zataženými žaluziemi pronikl jediný paprsek sluníčka poněkud pozdního rána. Velice nevrle a líně otevřel oči, podíval se na budíka a pomyslil si: vždyť je ještě noc. Během několika dlouhých minut se mu podařilo tak nějak uklouznout z postele. Dopotácel se do maličké koupelny, po kapkách si opatrně pustil ledovou vodu a vytřel si jí zrak. Po vykonání dalších činností, zcela běžných a nezáživných, zjistil, že má jako vždy uvařený čaj, bylinkový, co přímo nenáviděl, namazaný černý chleba. Věděla, že nesnídá, nikdy, přesto ze setrvačnosti mu ji každé ráno připravila. Žena, byla už dávno v práci.
Oholen a probuzen se usadil ke svému miláčkovi, notebooku, připojil se na net, vybral poštu a začal jen tak lelkovat. Měl ještě více jak dvě hodiny času do pracovní schůzky. Miloval tuhletu ranní samotu, otevřená okna, pohled na kopec a les, polní trávu, šepot a zpěv ptáčků, houkání kukačky kdesi z dáli, někdy počítal její zvuky, asi jak dlouhou bude živ, ale bylo jich vždy tolik, že se tomu musel vždy usmát.
Před oknem na chodníku si hrála holčička s dlouhými vlásky. Matně si vybavil, že ji odněkud zná, aha, je to asi děvčátko nové sousedky. Bydlí tu asi půl roku, s paní se párkrát pozdravil, ale tak nějak cize, jako když někoho přehlíží či bere jako součást překážky na cestě. Vůbec si vlastně neuvědomoval ani její tvář. Jakmile jej malé stvořeníčko zahlédlo přes otevřené okno, zvolalo svým čtyřletým dialektem: stjejdo nespi, už je den" Kývnul na ni a pravil: "vždyť vidíš, že mám už zcela otevřené oči."
V tom mu přišla SMS, s číslem, které neznal a textem: "Pojd bliz a nehraj si na andela. Zkus hadat k cemu mame tela. Nestuj a nesni o zivote. Slysis, prede ve me tygri kote a to kote uz ma hlad... tak se pojd milovat."
Pomyslel si, zase jedna z bláznivých a stupidních sms a nápadů mých přátel a chtěl ji okamžitě vymazat. Něco jej ale zastavilo, jakýsi zvláštní pocit, příjemně hřejivá touha. Mělo to číslo, tedy ta sms, zcela reálné, mobil i on jej sice neznali...
Zkusil to, vytočil číslo přes pevnou linku, volané číslo neexistuje. Tato laškovná oznámení operátora znal, samozřejmě to není pravda. Začal se utápět v naivní a bláhové představě, že na něj opravdu někdo myslí a zároveň vše realisticky zavrhoval. Svou ženu měl rád, znali se léta, v podstatě si jej vymodlila a žili spolu jen krátce. Napadlo jej, mohla to být ona, z jiného telefonu, večer se trošku pohádali... Ne, taková blbost by ji nenapadla.
Málem zapomněl na nedokončenou "konverzaci" s dívenkou od vedle. Ozvala se: "mamka ti poslala psaníčko, už jsi jej četl? Je jí moc smutno a mě taky. Jsi hodný stjejda, říkala to. "
Okamžitě a bleskově chtěl vše vymazat z paměti. Nešlo to. Jako v mlžných mrákotách se oblékl, vyšel ven, hodil notebooka a kufr do auta a téměř zoufale odkráčel pomalými, loudavými kroky k brance sousedky. S prstem na zvonku ani nemusel zvonit, vyšla ven.
Nesměle zakoktal: "Dobrý den paní". " "Jsem Iva a vy jste Pavel a tohle je moje Markétka."
"Vím, už jsme se seznámili a křečovitě se usmál."
Zcela ztuhlého jej uvedla do obývací haly a usadila.
"Mohu Vám nabídnout kávu, něco jiného?"
" Ne, ne děkuji, musím za chvíli odjet," zablekotal.
"Nebudu Vás dlouho zdržovat, nebojte se. Myslela jsem ale, že přijdete dřív. Nemyslím dnes, ale jindy. Mnoho jsem o Vás slyšela, samé hezké a milé věci."
"Mám taky dceru, taky Markétku, tedy asi," sdělil odtažitě.
"Její matku jsem miloval, nepoznal jsem bohužel, že jí šlo jen a jen o dítě, vybrala si mě jako samce, kdysi, před 22 lety... bylo by to na dlouhé vyprávění, budete-li mít zájem, tak snad někdy jindy.." couval, nevěda proč jí otevírá své dávné rány a duši.
"Znám ten příběh a velmi dobře. Smím... Od Vaší dcery, jsem její spolužačka a přítelkyně."
Dlouhé, nekonečné ticho ukončil jeho mírně chraplavý baryton:
"Takže víte, co je to neštěstí... nemoci nemohoucně udělat nic, pro dceru, matku, bránila mě.."
Markéta Vás miluje a možná mnohem více, než kdyby jste se podílel na její výchově...
"Markétko, běž si hrát, potřebuju strejdovi něco říct..."
"Mohu Vám říkat Pavle?" Sedla si naproti němu, sklopila své oči a spustila si unyle vlasy do tváře, až teprve teď si uvědomil a všiml, jak je nádherná, mladinká, krásná, zelené oči, co udivují, hnědé mahagonové dlouhé vlasy, malé rtíky růžové jako ranní červánky a co víc...
Vzpamatoval se z ozáření a pravil: "tu sms jste opravdu psala Vy..."
"No ano, ale nemyslete si o mě něco špatného... nejsem taková... někdo mi ji taky poslal. Vy se zlobíte?
Ne, usmál se už mnohem přirozeněji, jen mě jako stárnoucího chlapa přilákala ta představa, přelud, touha, možná je to perverzní...
"mohl bych být zrovna tak Vaším tátou..."
"Ne, to rozhodně ne... to už mi nesmíte říkat, nikdy. Pojďte blíž, sem, ke mně, ještě... polibte mě... prosím...
Chytil jí za ruku, pohladil si jejími prstíky své strniště a dlouze políbil bříško levého prsteníčku... Cítil, jak celým jejím, nadpozemsky krásným tělem, projel záchvěv tygří, ne však živočišné touhy... Rozklepal se jako na svém prvním rande a chvějící rukou ji něžně, jemně, jak nejlépe uměl, objal...
"Musím za Markétkou, nezlob se prosím..."
"A já už taky musím na tu schůzku..."
"Přijdeš někdy? Marťa bude nadšená...
" A Ty ne?"
"Já...chtěla bych Ti toho tolik říct..."
Ten den se Pavlovi vše dařilo a nejenom...

Zora Šimůnková

Prsatice

Kytka.
Konečně se jí vzory na dlaždičkách spojily a zaostřily.
Všude modré cibulákové kytky.
Všechno spalo. Nedělní ráno. Chvilka klidu.
Bude muset vstát a udělat, co jindy. Obléct se, umýt, nějaké pití, hlavně potichu.
Seděla u stolu a koukala na špačka, pod kterým se prohýbala tenká větvička. Ne a ne se uvelebit, pořád jen vyrovnával balanc.
Vrzly dveře. Zaťala i prsty na nohou.
- Ahoj, strčil hlavu do dveří. – Děti spí?
- Jo. Napila se.
- Tak pojď. Mám chuť.
- Nepůjdu. Nikdy, dodala v duchu..
- Sereš mě…
Špaček zatím odletěl.
Zavřel tiše, ale věděla, co udělá. Vzbudí děti. Pouť čeká, běžte za maminkou, má pro vás nějakou mňamku. Ten prázdný stůl viděl.
Sám se mezitím pevně zavře do koupelny.
- Ta je má, co?, otočil se k ní později na pouti. Podívala se tím směrem. Létající labutě vystřídaly létající mořské panny, jedna sedačka se snesla zrovna k nim.
- Jo, běž se svézt ještě jednou.
Kdyby se nebál kriminálu, byla by dávno mrtvá.
Úmorné vedro a zážitky udělaly svoje. Děti večer padly jak vojáci do zákopů. Sobotní večer začal nějak brzy. Vzala si knihu a sedla na zahradu .
On se koukal na TV. Přepínal. Viděla oknem, jak se programy mění.
Za chvíli vyšel ven s láhví vína.
- Jdu vedle, oznámil.
- Tuhle flašku mi dals k narozeninám, ne?, zahlédla vinětu.
- A no jo, to je ona. Jakoby na to zrovna přišel. – Chceš jí teda?, natáhl ruku s láhví.
Zavrtěla hlavou. – Užij si to.
- Nebudu daleko, připomněl.
Jako kdyby co? Jako kdyby se jí třeba stýskalo?
U sousedů o něj bude dobře postaráno. Slyšela to přes plot. Kousky vět, smích. Grilovačka.
Ať se vystřelí třeba na Mars.
Zaslechla auto. Vedle přijel někdo další. Možná nějaká prsatice. Možná umělohmotná mořská panna. Možná mu nějaká dá.
Zvedla se a zašla do chaty zkontrolovat děti a zavřít okna. Vedle začínali hulákat.
Když se vrátila, sklapla knihu, už nebylo skoro vidět, lehla si do trávy a rozepnula si knoflík na košili. Někde blízko začal cvrček.
Vedle šlo do tuhého, doslova. Zaslechla jeho hlas:
- Ta vám je měla!!!, ženský smích, pištění, šplouchání vody v bazénu.
Cvrček přidal, asi to nechtěl slyšet.
Rozhodla se. Otočila se na břicho a napsala sms. Jen tak.
Nenapsal, zavolal.
S mobilem u ucha se převalila dál, až k tújím v rohu zahrady.
Co dělá? Nic zvláštního.Zrovna maluje. Takovou prsatici.
Nějak pokračovat musela.
- Taky jsem jednu dneska viděla. Na pouti, řekla zamyšleně. Z umělý hmoty. Na kolotoči.Manželovi se líbila.
- Aha. Mě je to spíš protivný než co jinýho, ale je to na zakázku. Chtěl bych malovat tebe. Slíbilas mi to.
Když do pekla, tak na pěkném koni.
Tůje byly ve tmě šedozelené a sálala z nich posedlost.
Kytka. Ranní rituály. Špaček, možná ten samý jako včera. Vrznutí zadních dveří.
Prudce otevřela. Vracel se druhým vchodem jako zloděj.
- Bylo to úspěšný?, vpálila mu do tváře. – Dala ti?
Ani se na ní nepodíval a zamířil ke schodům nahoru, kde spal.
- Odpoledne odjedu, oznámila mu. – Postaráš se o děti.
Ten kůň nebyl ani tak krásný, ale do pekla se na něm dojet dalo. O jedno víc nebo míň, říkala si druhý den, když se vracela do exotiky rodinné dovolené.

Jeanne Hornová

Bachařka ( r. 2006)

Veronika se nevymykala průměru. Ze školy vyšla, spíš vyběhla v nových lodičkách s čerstvým diplomem plná ideálů o sociální práci, pomoci lidem. Přece se učili, že lidi, ať už opuštěné či postižené děti, staroušci, i ti, co strávili život za mřížemi potřebují něco jako lidské teplo a pomoc. Tenkrát tento výraz nevnímala jako naučné klišé, ale jako fakt, snad to podvědomě považovala za své poslání. Život s ní však praštil směrem, o kterém se jí ani nesnilo. Nevlídná kancelář, počítač. Práce s lidmi, Ideály? „Na ty se vykašli, hlavně, že máš fleka a prachy“, slýchávala. Nakonec kolegové měli pravdu, čerstvě vdaná, potřebovala peníze, a tak nechala pozvolna rozplývat své snění ve fakturách, účtech a manažerských smlouvách. Nenáviděla svou práci. Smutně pročítala inzeráty s nabídkou práce v dětských domovech a diagnostických ústavech. Stále věřila, že přece jednou, že prostě bude líp a ona s gustem zavře dveře své nor. Tak nazývala místnost, kde musela trávit někdy i dvanáct hodin denně… A konečně bude dělat práci, která ji přitahovala jako kovbojské laso koně.
Přehouplo se pár stereotypních nic neříkajících let bezdětného manželství, které se ani při troše dobré vůle nedalo zařadit k těm povedenějším. Jiné žebříčky hodnot, náhledy na svět, na něžnosti a lásku.
Z majestátní budovy soudu, jak ironií osudu v těch samých černých lodičkách, tentokrát nevyběhla, ale spíš vyšla šnečím krokem. V ruce úřední listinu, která jí ji studila. „Jménem republiky“. Jo, a nová občanka, ze které měla pocit, že z ní přímo řve slovo rozvedená. S koupí garsonky, tedy minibytečku, jak své útočiště nazývala, neotálela, chtěla mít prostor a čas pro sebe a své myšlenky. Za tři měsíce již pracovala v dětském domově, kde nacházela svoji katru „vyrovnání“, jak říkávala v legraci.
K povinnostem a snad i radostem patřily i letní tábory s dětmi. Takový tábor jako každý jiný obnáší i táboráky, výlety a dětmi velmi ceněné návštěvy koupaliště. Parta problémovějších hochů neměla při jedné návštěvě takového zařízení nic lepšího na práci, než hodit podřimujícímu pánovi středních let do bazénu batůžek. Zareagovala reflexivně. Skočila do vody za oním zavazadlem. Bohužel postižený majitel měl stejný nápad. Hlavy se srazily a mezi dvojicí to zajiskřilo. Postupem času se ukázalo, že přelétly i jiné jiskry, než pověstné hvězdičky.
Po návratu do rodného městečka se zvýšily její výdaje za telefon a každý den se na ni smál milý email či její mobil rozezpívala hláška o přijetí textové zprávy. Snad v životě neprotelefonovala tolik, co za posledního čtvrt roku. „ Nikdy jsem tak zamilovaná nebyla,“ hlásila Pavlovi, tedy tomu z té plovárny. Pavel měl batůžek pověšený na stěně u vchodu jako vzácnou trofej. Jenže je dělilo tři sta kilometrů , což začalo být po čase problémem.
Veronika už nespala třetí noc a uvažovala nad inzerátem o výměně bytu. Byt by vyměnila klidně, vždyť k západním Čechám, odkud byl její milý, měla pozitivní vztah. Ale práce... Nabídka vhodná pro její profesi tu byla… Ale sociální pracovnice ve věznici... Ze svých spolužaček, které tuto profesi vykonávaly, měla trošku respekt. Přesto zavřela oči a pomyslně skočila. Přihláška, výběrové řízení, výměna bytu. Pak už jen skok do náruče svého milovaného Pavla. A vpád do jeho poklidného staromládeneckého života.
Ne, že by Pavla nemilovala, jen nedokázala ještě s nikým žít a také mu nechtěla rušit jeho léty zažitá pravidla. Na novou práci si zvykla, sice nebyla to ona dětská kukadla, co jí vítala každý den v práci, ale mříže, pohovory s vězni, přítomnost u výslechů mladistvých. Byla však šťastná.
Méně šťastný byl Pavel. Neschvaloval Veroničinu práci, někdy jí připadalo, že se za ni mezi svými kolegy z magistrátu stydí.
Veronika však nechtěla ustoupit ani o kočičí chlup. Vždyť opustila město, rodiče, přátele, jen aby mohla být s ním. Milostné chvíle vždy končily hádkou. „Pavel se za mě stydí. Říká, že jsem bachařka,“ telefonovala zoufale své matce.
Dostalo se jí rady, jakou ostatně mohla očekávat. „Odejdi ze zaměstnání, však si něco najdeš“. Dlouho zavrhovala myšlenku vzdát se sama sebe, ale nakonec se přece jen rozhodla. Dá Pavlovi dárek k narozeninám.
Zúčastnila se konkurzu na místo v jedné zavedené firmě, kde hledali „někoho na právní oddělení“. S rozporuplnými pocity si přečetla oznámení o přijetí do pracovního poměru. Obálku převázala růžovou stužkou a připojila k ní karafiát. S lahví vína a obligátními chlebíčky čekala ve své garsonce na něho.
Přišel. Jako obvykle v saku a s vážnou tváří. Veronika s nedočkavostí dítěte skrývala obálku za zády. Dřív než mohla něco říct, promluvil on. „Promiň, Veroniko, vím, že jsem... ale nemám vhodná slova. Při svém společenském postavení nemohu mít za přítelkyni bachařku... rozejdeme se, bude to tak lepší pro oba“. Další proud výmluvných slov neposlouchala. Nevnímala. Mozek se jí rozjel naplno, až když odešel.
Věděla jen jedno. Zítra nastupuje do nevlídné nory k počítači a bude své vzpomínky zahánět fakturami a manažerskými smlouvami.

TIP: mrkněte se ukázky autorské poezie
stránky věnované autorské tvorbě

publikováno: , tisknout stránku, zpět