autorská tvorba

sdružení MARYŠKA
náměstí T. G. Masaryka
e-mail: info@maryska.cz
poštovní adresa:
Šunychelská 56, PSČ 735 81
URL: http://www.maryska.cz

ukázky autorské prózy na listopad

Václav Kummel

Síla úplnku

Je úplněk,jen mlčky tu stojím a slyším brekot a pláč dívek,jak je trestá matka představená,svist biče protíná vzduch a dopad na záda,jak trestá matka se svými pomocnicemi.Jen na nóční obloze svítí měsíc a je úplněk,mám dnes narozeniny,sic mi to není nic platné.Své rodiče jsem už neviděla hrozně dlouho,byla jsme unesena asi před pěti lety a těch pět let jsme uzavřena v tomto klášteře já a spousta jiných dívek,jsem dcerou krále,určitě mě hledají ale zatím jsem tu a trpím,jen čekám na ten den kdy mne najdou a budu pohlazena od své matky a budu cítit její něhu i mého otce,vzpomínám na moji setřičku co asi ted dělá,jaká je.
V tom se otvírají dveře a je sem vhozena dívka,která je úplně ve zbědovaném stavu,cítím úplněk a v sobě ukrytou ukrutnou sílu,pokládám ji na lavici,je vidět kam dopadal bič,na její záda,zadek i stehna,jen krev ji stéká z ran,lehounce pokládám na její tělo své ruce a cítím její pocit úlevy od bolesti,jen tiše stáná,leží na břiše a při mém hlazení jejich zad se krvavé šrámy sami od mých rukou zacelují jen dívka tiše trpí od bolesti,brečí,sténá už ani žádná kapka krve neteče z jejích ran,ptám se za co dostala,prý za špatně uklizenou chodbu,těch tajemných a dlouhých chodeb je v tomto klášteře hodně,na úklid je matka představená velmi přísná.Mezi sebou tomu říkáme klášter pekel a ne duší boží.Matka představená je vyznavačkou dábla,mučí ženy z farnosti a pak se koupe v jejich krvi.
Jen lehce hladím to zubožené tělo a stále myslím na mé rodičena jejich lásku,to vše mi chybí,jsme tu jak zajaté otrokyně za každý přestupek jsme odměněni bičem,vím,že jsme pro matku představenou velkou sokyní,ona lidi týrá a já je léčím jen svým dotykem mých ruk a nebo mastěmi a bylinkami,dnes po večerní modlitbě jsme chtěli utéct ale bylo to vše pokaženo a přivedli nás v železech z pět.Zatím co tak přemýšlím další dívka je vhozena a její zbičované tělo velmi trpí,velmi hlasitě pláče,snažím se jí jednou rukou hladit po vlasech a druhou jí hladím její krvavé rány po biči na jejím mladém těle,cítím uvnitř sebe ten stále větší pocit něčeho,nevím,co to je cítím v sobě nějakou vnitřní sílu,nepřemýšlím nad tím,jen měsíční zář dopadá na naše těla a já se věnuji těm potrestaným dívkám,hladím jejich těla a cítím jak je jim o hodně lépe,chladím jejich těla vodou a svými doteky.
Tu náhle v mém sněné mě ruce uchopí a jsem vlečena po schodech a pak dlouhou chodbou,dostávám pár pohlavků a jsem vtažena do dvěří,kde matka představená stojí s bičem v ruce,jen cítím,jak mě ruce svlékají,dostávám pár kopanců,táhnou mě za vlasy po zemi ke sloupu,zdvihají mě a jsem již plně v okovech za ruce připoutaná,budu trestaná za můj útěk,stejně to stálo za to,vidět zas tu krajinu plnou jezer a vod tu lesní zvěř.Jen jako zdálky slyším matku představenou a první rána bičem dopadne na moje záda,celou mě projela ostrá bolest a pak už jen další rány dopadají na mé tělo,štve je že nebrečim a neprosim je,budu vzdorovat dlouho,neuvidí mé slzy,jen křičím bolestí,neprosim o slitování,jen cítím,jak bič dopadá na mé tělo spíš už ted dva biče jeden stále na záda a druhý na můj zadek a stehna a čím víc dostávám tím mín se mi chce brečet a prosit,jen údery biče,nic jiného,ano,křičím,že to bolí,mé ruce jskou v okovech drány do krve a na mé tělo dopadá jen světlo z měsíce,připadám si,jako by mě ochranovalo před tím zlem,ani necítím vosk ze svíce na mých zádech co na mě kapou,jen spíš cítím tu sílu ohně,který mi dává sílu vydržet tu bolest a překonat ji,přežít to dnešní bičování,jen biče pravidelně dopadají na mé tělo a už ani nepočítám rány,které jsem dostala,hodně to bolí,jen čekám,až dopadne ta poslední,nevím,jak dlouho to ještě bude trvat,jen cítím,jak mi biče trhají kůži na mých zádech a zadku,necítím vosk,který mi teče po mých bičovaných zádech,ani studenou vodu kterou na mě lijí,jen můj výprask pokračuje,už ani nemohu stát na nohou,tak jen síly mě opouští a jen visím za ruce a okovy se mi ještě víc zařízly do mých rukou,biče stále dopadají a já se dávím do hořící svíce a zdi mi vypráví příběhy brečících dívek,co se tady za ta léta odehráli,je to opravdu dlouhé,už ani necítím,že bičování je ukončeno,jen studená voda mě probírá a jsem tažena jen za vlasy zpět.Jsem vhozena do našeho sklepa,jen cítím,jak něčí ruce mě pokládají na moji dřevěnou postel,cítím ruce setry jak mě maže hojivou mastí a chladí mě,je příjemný pocit,jen tiše sténám a děkuji té setře co si mne vzal ana starost,jen slyším slova jako by zdálky,že jsem jí kdysi pomohla když byla nemocná a já upadám do svého snu,jen měsíc přikryl mé tělo a já zas vzpomínám na své rodiče.
Je zas brzo ráno a musíme jít rychle uklízet aby matka představená byla spokojena,je to těžká dřina a bič dopadá na naše těla za každý prohřešek,jsme jen čarodějnice a jen na bič máme nárok,býváme trestány i před sestrami aby viděli,jak se zachází s čarodějnicema,matka představená neuznává moji schopnost pomáhat lidem,je to vtělený dábel,každý den dopadá bič na naše těla a tak ubíhá den za dnem.

Dnes ta dívka,co mě ošetřovala,schodila kříž a rozbila jej úplně

na padrt, já uklízím na chodbě,vidím tu spoušt,v tom již přichází matka představená,co se tu děje,to já paní,byla jsem unavena a upadla jsem,chytá mě za ruku a odvádí mě,setra tam jen tiše uklízí mlčky za mě.Já se zatím pomalu svlékám a jsme pevně přivázaná k lavici,jen muj zadek je vystrčený a bude čekat na potrestání,dostávám pořádný výprask,muj brekot a pláš,křik se rozléhá po celém klášteře nikde žádná svíce,ani úplněk,dostávám pořádný výprask,brečím po pár úderech a je mi to málo platné,jsem pevně přivázaná a bič jen dopadá a výprask pokračuje a matka představená si dává opravdu záležet.Ani nevím,jak dlouho to trvalo,probudila jsme se až za tři dny.Jen ta setra mi přináší vývar a zeleninu.Po několika dnech stejně všechno prasklo,stojíme před těmi čarodějnicemi úplně nahé a svázané,jen slyšíme rozsudek,budem bičované a pak za úplnku obě upálené.Obě nás přivazují k lavicím a naše těla jsou bičována do krve jen náš křik se se rozléhá všude a dotoho jen smých těch čarodějnic,těch starých bab,co si hrají s našimi těly a bičují nás,sami byste měli být upálené,myslíme si obě,jen biče bičují naše těla trvá to hodně dlouho a na noc nás uvazují pro výstrahu k hlavní bráně kláštera.Blíží se noc,svit měsíce který jde do úplnku svítí na mé ruce v poutech a ty praskají,jsem volná beru všechny louče a vhazuji je do oken kláštera který je mžiku v jednom velkém plameni,spaluji strážného a beru jeho meč a zabíjím vše co se mi postaví do cesty,jen matně vzpomínám,jako malá holka jsem chodila na šermování,ale určitě se k matce nedostanu abych jí splatila to všechno zlo,nakonec podléhám přesile a jsem znova uvázaná k bráně,ještě jsem ale stačila osvobodit setry,které se rozutekly po celém kraji a snad přivedou pomoc.
Konečně je úplněk a před námi vidíme,jak staví hranici,víme,co nás čeká,upálení za živa,pomalu se blíží večer,jsme obě připoutáni k hranici,jen matka představená bere louč,nedbá na příkaz posla,který z rozkazu krále toto zakázal,louč už hoří plamenem,je slyšet hodně jezdců,je vidět koně a jezdce,jen matka představená přichází s loučem a sama podpaluje tu hranici,je to zvláštní,ale ten ohen nám neubližuje,hoří mimom nás,zvedl se velký vítr a ohromný blesk sjel z nebe přímo do středu kláštera,obě vystupujem z ohně,naše pouta byla přepálena,jsem jak zázrakem zivé a ohen nás nepálil,stojím jen rozkoročená a z mých rukou jde ohen na to sídlo dábla,vidíme,jak všechny ty staré čarodějnice utíkají,ale jsou chycené a nemaj žádnou šanci,sami jsou vhazovány do hranice a upalovány,již mám zas meč a pomáhám rytířům chytat je.Tu přijíždí král a žena vedle,mé srdcecítí,že je to má matka,dívím se na matku představenou,jsou obě moc hezké a velmi jsou svou podobou stejné,jen vidím,jak na mou matku míří kuší,povídá něco o trestu,její ruka chce zmáčknout aby vyletěl šíp,již stojím nad ní a rána mečem ji utala hlavu,šíp vylétl jen kousek před ní,celý klášter je spálen na uhel,beru sestru,která měla být upálená se mnou a sedáme na koně,odjíždíme do bezpečí,o vše se už postarají vojáci,jsme ráda,že jsem přežila to peklo,jen cítím,že jsem uvnintř sebe štastná.
Je úplněk,na obloze svítí měsíc a já zas cítím uvnitř sebe tu nějakou sílu,asi jsem na té správné cestě svého osudu,chtěla bych do kláštera a pomáhat nemocným lidem

Zora Šimůnková

Pohádka o další věci nad zlato

Pohádka o dalši věci nad zlato /Ivanovi S. a všem, kteři pohádky rádi slyši, vyprávěji a proživaji/ I dal si král svolat své tři dcery: chtěl je vyzkoušet a zjistit tak, které má předat trůn. Nejprve se zeptal nejstarší dcery: Jak moc mě máš ráda? Ona odpověděla: ach, tatínku, já vás mám ráda víc, než všechny perly, co mám na šatech. A protože měla opravdu hodně šatů- a tím i hodně perel, tatínek král se zarazil a přemýšlel. Nakonec řekl: dobrá dcero, tvoji odpověď uvážím. Potom si zavolal svou druhou dceru a ptal se jí: Ach, má prostřední dcero, pověz, jak moc mě máš ráda? Princezna padla na kolena, sepjala ruce a řekla: tatínku můj nejdražší, mám vás ráda víc, než všechny diamanty ve svých šperkovnicích...Král se opět zamyslel, protože šperkovnic bylo v princezniných komnatách opravdu hodně - a diamantů v nich také. Pak řekl: I tvoji odpověď uvážím, má dcero. Nato si dal zavolat třetí, nejmladší, princeznu a položil jí tutéž otázku, co jejím starším sestrám. Princezna klidně odpověděla: Já, já vás mám ráda jako fernet, tatínku... Tentokrát starý král nepřemýšlel. Vyskočil z trůnu a začal křičet na celý sál: Jako fernet?! Tropíš si ze mě žerty?!!! A kdo tě ho vůbec naučil pít!!! Princezna mlčky stála a teprve, když se král křikem unavil, promluvila. Fernet, tatínku, to je nápoj, který je potřebný. Nejenom rozveseluje, ale i léčí - zrovna tak, jako mě ze smutku a chmur vyléčí vaše pohlazení, tatínku. A...naučili mě jej pít vaši zbrojnoši, když jsem si s nimi vyprávěla o životě... Král se zadumal. Všichni v sále napjatě čekali. Už se zdálo, že bude přemýšlet celou noc, když tu náhle vstal a dal hudebníkům pokyn, aby hráli fanfáry. Pak vyslovil své rozhodnutí. Mé dcery, pozval jsem si vás sem, abych rozhodl, které z vás předám vládu a trůn nad svou zemí. Všem jsem položil stejnou otázku. Ty, má nejstarší dcero, mě máš ráda jako perly na svých šatech. Jenže - perly se z šatů odpárají, rozkutálejí se po všech koutech, slepice je sezobou, déšť smete do kanálu...Kde pak budeš, dcero, hledat svou lásku ke mně? Ty, má prostřední, mě máš ráda jako diamanty ve svých šperkovnicích. I tahle láska je nejistá: diamanty září do daleka, ale stejně tak může zářit i falešná cetka. Vy obě byste si měly vzít příklad ze své nejmladší sestry, která je nejen moudrá, ale i skromná. Nejenže její láska k otci se bude neustále obrozovat - tak, jako stále znovu vyrůstají bylinky, z kterých se fernet vyrábí, ale chodí i mezi poddané a prostý lid, protože co jsou zbrojnoši jiného, a naslouchá mu. S kým se baví zbrojnoši, ten musí umět opravdu dobře naslouchat -a navíc se dozví i o životě za zámeckými zdmi. A proto předávám vládu tobě, má nejmladší dcero, z tebe ať je královna... ***** Zazvnonil zvonec, pohádky je konec, dobrou noc.

Jeanne Hornová

Proč má vykřičník tečku

Zazvonilo. Písmenka prvňáčků v dřevěných deskách se těšila, až je žáčci zvednou nad hlavu. Vždyť už to znala nazpaměť. „Děti, jak vypadá písmenko B?“ Školáčci zalovili v deskách a vytáhli „béčko“, kterému ostatní papírová písmenka říkala Bertík. Nemyslete si, děti, písmenka byla sice přáteli, dokonce sourozenci, vždyť byla součástí velké matky Gramatiky. A maminka si s nimi užila svoje. To bylo „Proč nemá Rexík, tedy R stříšku jako Řimbaba?“ tímto kamarádi poukazovali na písmeno Ř. „A proč má moje dvojče Á čárečku a já nemám“?, durdilo se krátké A Maminka byla trpělivá, jako všechny mámy, a tak dětem vše vysvětlila. Všechna jste důležitá; kdybyste měli všichni stříšky a čárky, tak se chudáci lidé nedomluví – jak by třeba vypadalo slovo „táta“- no zkuste to ťáťá“ – to je nesmysl,“ vysvětlovala Gramatika.
Nejvíce neposedný byl Vykřičník. Tenkrát se psal jako svislá čára, ovšem musela být rovná. Znáte však děti. Ručky neobratné, takže Vykřičník vypadal všelijak a děti si ho pletli s I, ba dokonce i se Závorkou! „Hele mami, vždyť já jsem na nic, jsem jen nepovedená čárka,“ někdo, kdo neumí pořádně psát si mě může plést se holkou, Závorkou, béé,“ brečel Vykřičníček. Maminka byla smutná, vždyť všechny své děti chránila jako kvočna kuřata. Ze zadumání ji vyrušil žák Pepíček. Napsal na tabuli větu „Dones sešit “. Paní učitelka zavrtěla hlavou: „Pepíčku, ale to je to věta rozkazovací, co tam patří?“
Pepíček napsal tečku. Celá třída se rozesmála. Pepa zrudnul, ale jelikož byl trošku zmatený, napsal ještě nad tečku čárku. Žáček se začervenal a čekal salvu smíchu. Kupodivu sklidil obdiv. Vždyť takhle vypadal Vykřičník daleko lépe. I ti největší „škrábalové“ při psaní rozkazovací věty věděli, že znaménko za větou je vykřičník, nikoliv závorka. Vykřičník měl tedy dvě části a to se mu líbilo. Už si ho s nikým nepletli a v dřevěných deskách usnul s pocitem štěstí.

TIP: mrkněte se ukázky autorské poezie
stránky věnované autorské tvorbě

publikováno: , tisknout stránku, zpět