
autorská tvorba

ukázky autorské prózy na březen

Zuzana Voznicová l

Pavouček Máček

KAPITOLA 2 KŘÍDLA

Druhého dne pozdě večer Máček a všech jeho osm bolavých nožek dorazili domů k síti spletené na přesličce pod košatým smrkem. Veselá nálada ho neopouštěla. A tak se mrštně vyšvihl na vodící vlákna maminčiny sítě a s jásotem se jí vrhl kolem krku. Dychtivě vykládal o poli, o tom, co mu řekl pan oves, jak hloupě se chovala kukuřice a jak mu nakonec poradil kamarád len.
Maminka poslouchala a poklepávala o nitkový stůl třetím párem nožek. Teprve až se vypovídal řekla ustaraně: „Máčku, chlapečku můj. Jakpak se chceš do daleké Číny vypravit? Tvoje malé slabé nožičky tam nedoputují. Nikdy se tam nedostaneš, abys našel kokon toho svého motýla.“
„Ale, maminko. Nebuď smutná! Přece už mám všecko promyšlené! Kolik křídel nám tady zůstane po muškách uvězněných v tvé síti? Kolik po komárech? A když máme křídla, létat bude už snadné, uvidíš...“
Pavoučici rázem zmizel z tváře zoufalý výraz. Mám to doma ale chytrého chlapíka! Pousmála se a rázně vyskočila od stolu. Pomyslela si... To musím utkat novou, parádní síť. Sakra pevnou. Aby v ní uvízla pořádná moucha masařka nebo mladý komár, co má ještě křídla nevylítaná. A hned v vzápětí se s chutí vrhla do práce.
Máček se zájmem sledoval, jak jde mamince práce od ruky nebo spíše od nohy - pavoučci přece ruce nemají. „Děkuji maminko,“ zašeptal měkce a očka se mu už už zavírala únavou. Masíroval si svoje bolavé nožky a houpal se ve staré síti tak dlouho, až ho to houpání dočista ukolébalo.
Ráno na sousední přesličce vyrostlo obrovské síťované oko a bodře číhalo na své první oběti. Do oběda v něm uvízlo jen několik malých mušek, na kterých bylo dobré tak akorát si pochutnat. Až těsně před polednem k lesu zabloudila moucha domácí. Měla křídla jako z alabastru, pěkně umytá a naleštěná. Sedla si nejdříve na smrkovou kůru, ale dlouho tam nevydržela. Lákala ji ve větru se houpající přeslička, a tak nic netušíce vletěla do pavoučí pasti. Když to Máček uviděl, dal se do veselého tleskání a přivolávání maminky. Však ta si s mouchou poradí. Jenže zatím, co on výskal, moucha se tak motala a mrskala sebou na lepkavé síti, až si potrhala levé křídlo. Než svůj boj vzala, mělo křídlo uprostřed díru velkou jako zrnko pšenice.
Máček se dal do pláče. A láteřil a naříkal, že s takovou nikam neodletí, že žádná křídla nikdy nebudou jeho... Ale přerušila ho rázně maminka. „Hochu, co myslíš? Když to moje vlákýnko chytí mouchu do pasti, nebude taky umět zalátat muší křídlo?“ ...a honem se jala křídlo vyspravovat. Máček si ani nestihl osušit slzy a křídlo mělo čerstvý nitkový fáč. Záplatu tak jemnou jako bylo ono samo.
„Tak a zbytek necháme na zítra. Dnes jsem už moc unavená,“ prohlásila pavoučice a schoulila se do svého pavoučího pelíšku. Přitulila si Máčka k sobě a s oddechnutím se oba vydali do krajiny spánku.

TIP: mrkněte se ukázky autorské poezie
stránky věnované autorské tvorbě

publikováno: , tisknout stránku, zpět