
autorská tvorba

ukázky autorské prózy na duben

Zuzana Voznicová

Pavouček Máček
KAPITOLA 3 – ŠKOLA LÉTÁNÍ

Ráno si Máček ve větru pohrával s tou muší parádou. Křídla byla pěkně nachystaná a složená u jeho postýlky sotva se probudil. Pomyslel si nahlas: „Maminečko moje zlatá“. A zas a znova ta křídla hladil a stavěl je do větru jako plachty lodí. Pozoroval, jak se kroutí a obracejí a jak jsou vratká. Jak se v nich napínají žilky a třepotají se celá celičká dychtivostí a očekáváním, docela tak stejně jako se třepotal on sám...

Ale byl tichounce a jen po očku pozoroval maminku, jak oddechuje a putuje v krajinách tolik zaslouženého spánku a přál si, aby už se probudila a pomohla mu křídla připevnit na záda. Pak odrazit se a zkoušet zas a znova létat, chytit do křídel ten správný vítr, který by ho zanesl až do daleké Číny. Ale byl trpělivý, maminka si odpočinek zasloužila a jeho nitka ještě nějaký ten čásek zajisté počká.

Pavoučice otevřela oči zhruba za hodinu, protáhla si spánkem ztuhlé údy a chystala se posnídat, když koutkem oka zahlédla Máčka, jak si soustředěně hraje s tou muší parádou. Maličký, pomyslela si, snad mi tě s tou nádherou někam neodfoukne, někam docela daleko, odkud už se nevrátíš a nikdy více tě neuvidím. Stále nevěděla, jestli má synáčka na tak dalekou cestu pustit samotného. Jestli to zvládne, jestlipak nezabloudí a nebude v tom velikém cizím světě na věky věků docela ztracen a sám. Ale věděla, že pustit ho musí, že bez nitky by se nikdy neoženil a neuživil ani sebe ani rodinu. Že bez nitky by její synáček zemřel.

Za pár minut ji Máček sám zpozoroval a vrhl se jí s rozzářenýma očima kolem krku. „Maminko, maminečko...Ještě moc prosím, usoukej mi na křídla popruhy, abych si je mohl nasadit na záda a roztáhnout je. Aby se pak nesly samy s fouknutím větříku. Naučím se je ovládat a když mi to půjde, teprve pak se vydám na cestu.“

Pavoučice vysoukala ze zadečku několik nitek a nožkami je pak společně spletli do dvou silnějších lan, které ve středu pevně připojili ke křídlům. Teprve pak si je Máček nasadil na záda a jak fouklo, spustil se po větru z pavučiny. Jenže ještě neuměl kormidlovat a držet směr, a tak se křídla jen zhoupla vteřinku s větrem a pak padal střemhlav dolů k zemi. Nahlas vypískl strachem a ještě dříve, než se stačil vzpamatovat, tvrdě dopadl do mraveniště pod pavučinou. Mravenci se se zděšením rozprchli stranou a začali se hněvat a rozhazovat rukama sem a tam, že prý jim rozbil domeček a vymlel díru do mravenčích cestiček. „Promiňte mravenečkové, to jsem nechtěl“, omluvil se pavouček. „Půjdu raději cvičit na louku“, zavolal na maminku. „Tady bych napáchal více škody než užitku.“ Křídla se naštěstí neporouchala, tak je složil, vzal pod paži a vydal se směrem k nedaleké louce.
Trénoval celý týden. Každé ráno vstal, pod paži složil křídla, do ruky vzal raneček se svačinou od maminky a šel známým směrem k přilehlé louce. Vracel se až za soumraku, když už se slunce houpalo na horizontu a zapa dalo stejně tak rychle, jak jeho jímala únava a bolest z nespočtu ušetřených šrámů a boulí.

S křídly připevněnými na zádech nesčetněkrát vylezl po dlouhém stéble trávy, aby vyčkal na příznivý vítr a pak se po něm spustil směrem do dálav. Jeho tělíčko bylo plné modřin, ale s každým pokusem byl ve vzduchu o něco déle.
Za další tři dny už uměl zatočit doleva a hned zas změnit směr doprava. Do konce týdne zvládal i prudkou otočku, šlo mu i stoupání a klesání střemhlav. To už věděl, že je připravený a že ho čeká konečně vytoužené putování za svým vlákýnkem.

TIP: mrkněte se ukázky autorské poezie
stránky věnované autorské tvorbě

publikováno: , tisknout stránku, zpět