sdružení MARYŠKA
náměstí T. G. Masaryka
e-mail: info@maryska.cz
poštovní adresa:
Šunychelská 56, PSČ 735 81
URL: http://www.maryska.cz

ukázky autorské prózy na červen

Vážení příznivci naší literární sekce,
blíží se letní prázdniny a to je pro nás každoročně prostor k načerpání nové energie, nápadů a námětů. S novými ukázkami autorské tvorby se proto na těchto stránkách setkáte opět až v září. Svá dílka mi můžete posílat průběžně i v červenci a srpnu, hromadně je zveřejním po prázdninách.
Vaše Jeanne Hornová

Zora Šimůnková

Léto

Ve svém domku uprostřed březového hájku sedělo Léto.
Tvářilo se nevrle a unaveně. Už mělo všeho dost. Slunce, světla, krátkých nocí?Rozmrzele otočilo kalendář a počítalo, kolik času mu ještě zbývá do konce služby. ..Jak závidělo Podzimu, který se teď někde teprve zvolna probouzel.
Byl to lenoch, to si Léto myslelo už dávno. Ale těžko opravdu nadávat na rodného bratra.
Umělo si Podzim živě představit: až se konečně probudí, dlouho potrvá, než vstane a vytřese si z hlavy listí. Pak se ještě natáhne a bude lovit poslední sluneční paprsky, Podzim, na rozdíl od Léta, neměl světla nikdy dost. Někdy, když už se Létu zdálo, že se válí na sluníčku zbytečně moc dlouho, slunce mu prostě ztlumilo. Jednoduše jako žárovku. Teprve pak byl Podzim ochotný vstát a jít do kůlny míchat barvy na přírodu.
Lenoch jeden. Léto mělo ještě další sourozence: nejstarší sestru Zimu, ale s tou se moc nestýkalo- a pak Jaro. To bylo ještě malé dítě, o které se Léto muselo starat. Když už ho to někdy nebavilo, prostě Jaro dalo spát o pár dnů dřív.
Nemělo zrovna jednoduchý život... Od Léta se moc čekalo. Mělo být pořád krásné, slunečné ahlavně dlouhé.
Obyčejně když takhle koncem dubna hlídávalo Jaro na lavičce před domkem, všechno to slyšelo. Lidské plány! Co je bláhovějšího! Byly různé, ale jedno měly společné: každý chtěl v létě potkat lásku...
Byli hloupí ti lidé. Narozdíl od nich Léto Lásku znalo.
Někdy chodívala kolem. Nebylo proč stát o setkání. Byla to dost protivná osoba. Na potkání recitovala seznam všech, kdo o ní kdy psali. Je pravda, ten seznam byl dlouhý, když šlo Léto kolem za tři dny, byla Láska teprve u jména Petrarca. Taky s sebou pořád nosila zrcadlo a neustále chtěla, aby jí potvrdilo, že je opravdu nejkrásnější na světě.?No dost protivná osoba.
Léto nikdy nechápalo, proč zrovna Lásku každý touží potkat. Navíc těm setkáním muselo asistovat. Držet slunce nad obzorem až do úpadu, jen aby si lidé řekli co nejvíce bláznivin.
A když už slunce padalo za obzor, občas ho někdo dokonce prosil, aby ještě zůstalo! V takové chvíli si Léto pomyslelo něco o bláznech, kteří nemají uznání, vyslalo slunce přímým kopem k Austrálii a otočilo dešťovým kohoutkem. To byl klid! Zalezlo do chaloupky a poslouchalo šumění deště. Zatímco děkovné bubny kouzelníků z Bornea slýchávalo dost často, v Čechách a tam okolo moc vlídných pochval neužilo.
Vždycky mělo být jiné, než bylo. Buď moc deštivé nebo moc suché, moc dlouhé nebo moc krátké, moc studené nebo teplé. A už mělo skončit, zatímco pro jiné mělo trvat věčně. Lidé si léto představovali jako novinovou zprávu: vyvážené a objektivní. Ale stejně jako ona být nemohlo. Dřív, to se snažilo, stejně marně. V posledních letech už proto přicházelo, jak se mu zrovna hodilo. Někdy si dokonce pár dnů vyměnilo s některým se sourozenců, nejčastěji s Jarem nebo bráchou Podzimem, ale párkrát se už povedl i prohoz se Zimou.
Každopádně, ten lenoch Podzim pil Létu krev.
Co s ním, už by měl vstát?Nebo přijde rovnou Zima, a to nebude dobré.
Najednou Létu došlo, že před ním na stole leží miska se žlutými letními jablky. Každé jablíčko leštilo krajem svých modrozlatých šatů tak dlouho, až zčervenalo jak tváře dívek, které se koupaly u řeky. Pak už stačilo jen vynést košíček na zápraží a čekat.
Za chvilku začaly zelené listy břízek žloutnout a opadávat. Mezi bílými kmeny prolétl červený papírový drak a volal: Je podzim, je podzim?Láska proběhla kolem, paruku na stranu, ani se neohlédla. Utíkala před letními sliby, pronásledovaly jí jako hejno rozzuřených vos. Když se zvedl vítr a listí z bříz začalo opadávat, Léto vstalo z lavičky a protáhlo se. Uklidilo po zahrádce a vedle dveří opřelo dřevěné hrábě. Podzim se čas od času stavil a shrabal listí kolem domečku. V tom jediném se na něj dalo spolehnout.
Léto zavřelo ještě u domečku všechny okenice, pak zaklonilo hlavu a zamávalo do nebe?Jako zlatý šíp sjela mezi korunami stromů sluneční ruka a pohladila léto po vlasech.
"Ahoj, slunce, měj se dobře, zase se uvidíme", zavolalo Léto. Ještě jednou zamávalo sluníčku, na dveře pověsilo cedulku s nápisem CLOSED, vkročilo do domku a zamklo za sebou dveře.

Zuzana Voznicová

Pavouček Máček
KAPITOLA 5 – MÁČEK V KAZACHSTÁNU

Chvílemi se mu zdálo jeho putování nekonečné. Chvílemi to chtěl vzdát. Ale let ve výškách přes tak roztodivné země ho vždycky vzpružil a znova povzbudil k dalšímu máchání křídly. A že těch máchnutí bylo tolik, až málem necítil klouby v ramenech.
Jednou, časně z rána, kdy ještě krajině pod ním vládla mlha a sluníčko se jen nesměle snažilo poodhalit její závoj, letěl nad podivně krásnou málo osídlenou zemí, plnou pahorkatin a jezer. Později se dozvěděl, že se jmenuje Kazachstán. Země byla o to podivnější, že měla své vlastní moře, které vlastně ani mořem není, nýbrž je největším vnitrozemským jezerem světa. Jeho jméno je Kaspické moře.
A právě u tohoto moře-nemoře se rozhodl Máčet trochu si protáhnout pavoučí tělo a také se po dlouhé době projít po pevné zemi. Po ránu bylo celkem chladno a on byl unavený, tak si zalezl pod trs trávy a chvíli zavřel oči.
Probudilo ho až švitoření a tence pokřikující hlásky, které se ptaly nejdříve: Kdo to je? Poté....Co to je?....a hned na to zase...Odkud to může být?
Když otevřel oči uviděl párek podivných stvoření podobných myším. Jaktěživ tak podivná stvoření neviděl. Byla upatlaná od bláta a špinavými prstíky a drápky do něj dloubala a podivovala se nad tím, že to „ono“ se už probralo.
Přítomnost jakýchkoli živých bytostí ho nesmírně potěšila a tak nadšeně vyjukl: „Ahoj, já jsem pavouček Máček a přiletěl jsem k vám až z daleké země České. A vy hošíci, vy jste čí?“
Páreček písklavě poodstoupil. Ten větší z obou třesoucím se a šišlavým hlasem promluvil:
„My, my, my....my jsme píškomilové. Já jsem Oleg a tohle je Šaša. My tady pod tjšem máme úkjyt na zjníčka. My, my, my si je tady stšádáme na zimu, víš. V zimě my máme hlad“, pověděl šišlavě ten první, podsaditější s kulatým bříškem a baculatou tvářičkou, Oleg. „Myslí pískomilové, myslí Saša,“ opravil ho rázným hlasem druhý ramenáč. „A...ty nám tady ležíš u vchodu a spíš a vypadáš tak nějak podivně. Na co máš tolik nohou a ještě k tomu sundavací křídla? No to je záhada, pane jo!“
A tak se Máček švitořivě rozpovídal, aby to tahle pisklavá a legrační stvoření dobře pochopila. Popsal jim svou cestu i cíl, oba hoši pozorně naslouchali a plácali o zem spokojeně chlupatými ocásky, a vyžadovali co nejpodrobnější informace o jeho putování, kde se zastavil, kudy letěl a koho na svých cestách potkal. A když Máčkovi vyschlo v hrdle nabídli mu trochu vody a kousky lahodného ovoce, ze kterého Máček vysál výživnou šťávu, aby utišil hlad. Potom si pískomilové zalezli do svého doupátka a Máček jen tak na zádech relaxoval.
Počítal mráčky na nebi a tu najednou nad ním přelítl velký stín. Docela se polekal, když poprvé spatřil velkého krásného dravce-ptáka. Místní obyvatelé mu říkali orel skalní. Hned nakoukl pod trs, kde si lebedili při odpolední siestě oba pískomilové Oleg a Saša, a měl spoustu zvědavých otázek. Oleg ochotně spustil a pověděl mu mnoho o tom, jak místní obyvatelé tohoto dravce využívají k lovu škodné zvěře, především zajíců.
„Ale dravci si troufnou třeba i na lišky a vlky.“ Dodal znalecky Saša.
„Lovci s Kazachstánu si říkají berkuči. Jsou trochu něco jako sokolníci, jen jejich umění je mnohem náročnější. Vycvičit takového orla skalního totiž trvá i dvacet let a chce to hodně úsilí!!! Mladý pták má po celé dlouhé týdny oči zakryté čepičkou. To proto, aby se stal závislým na svém pánovi. A pán mu za to po celou tuto dobu věnuje všechen svůj čas. Mezi oběma tak vzniká oddanost a žádný cvičený orel už pak nemůže být ovládán jiným lovcem“, rozpovídal se poněkud více Saša a Oleg jen souhlasně pokyvoval hlavou, až se mu z toho čechral kožíšek v týlu.
„Já jsem jednou viděl ojla docela z blízka, chtěl mě chytit do djápů, ale byl jsem šikovnější a jychle jsem zalezl pod kámen. Tam mě on vidět nemohl, víš. Sjdce mi ale bušilo dělalo bum, bum a tlouklo jako o závod. Vždyť to mohla být moje poslední hodinka! Ten by mě hned sjupl jako malinu!“, přidal se k rozhovoru Oleg.
Oleg pokračoval v dramatickém líčení historky s orlem a Máček se zatím spokojeně usmíval a pozoroval na nebi kroužícího hnědého ptáka. Jeho křídla se mu zdála obrovská a krásná. Představoval si, jak ostrými drápy chytá kořist, aby nakrmil hladová mláďata a pomyslel si, že tak se o něj starala taky jeho maminka po celou dobu, kdy neměl své vlastní nitky k utkání sítě.
„Už maminko, už se blížím k cíli“, zašeptal. „Snad najdu, co hledám a budu se jednou moct také postarat sám o sebe a svou rodinu.“
Na krajinu padla noc, Máček poslouchal ještě chvíli šišlání Olega a Sašu, který ho trpělivě opravoval, když se hádali o zrnko nějaké obilniny. Ale pak se mu začalo šumění jejich hlasů míchat s šuměním trávy a vlněním vody v jezeře a opět se ztratil v krajině spánku. Je třeba nabrat sílu, pomyslel si, cesta bude daleká a zdá se, že povede přes hory.

TIP: mrkněte se ukázky autorské poezie
stránky věnované autorské tvorbě

publikováno: , tisknout stránku, zpět