
autorská tvorba

ukázky autorské prózy na září

Zuzana Voznicová

Zuzana Voznicová
KAPITOLA 6 – V CÍLI (aneb jak Máček poznal Pecičku)

Po dlouhých a únavných měsících letu pavouček konečně uviděl v dálce dlouhou linii velké čínské zdi. Že je to ona poznal téměř okamžitě. Vždyť se o ní hromadu načetl v moudrých knížkách chytré lesní sousedky - paní sovy. Jaktěživ něco tak velikého neviděl. Dlouho ji s otevřenou pusou obdivoval z výšky a rozhodl se, že se po ní jen tak projde trochu pěšky a chvíli si odpočine.
Chodil po kamenné zdi asi půl hodinky, když uviděl na vlákýnku proti sobě viset překrásnou slečnu pavoučici. Měla na sobě tyrkysové šaty a korunku na hlavě. Hlavu lemovaly úhledně sčesané lokýnky. To stvoření na něj hledělo svýma čokoládově hnědýma očima a zdálo se mu vznešené a urozené. Bytůstka mrkla očkem a švitořivě spustila: “Ahoj, já jsem princezna Pecička. Pocházím z rodu pavouků Nephila, kteří tkají ta nejjemnějším vlákýnka, jaká kdy kdo spatřil. Ale neboj, jsou pevná a udrží velkou váhu,“ odmlčela se a hned zase volala. „Pojď se se mnou pohoupat.“
Máček se krásně uklonil a rázným hlasem nejlépe jak uměl, spustil: „Krásný dobrý den princezno Pecičko. Já jsem Máček. Jsem z rodu Alopecosa aculeata. Můj domov je Evropa. Bydlím na maminčině síti, která je na přesličce pod velikým smrkem.“ A už se jal zachytit houpajícího se vlákna a přisednout si k pavoučí princezně.
„V Číně se pavoučkům říká Zhi,“ pronesla Pecička. „Tak tě tady vítám Zhi z daleké předaleké Evropy. Jestlipak mi povíš, jak jsi sem zabloudil a co tady děláš? A co to máš za podivný balíček, tamhle složený stranou?“
A tak Máček začal Pecičce vypravovat svůj příběh o dlouhém, předlouhém putování. Řekl jí o své ztracené nitce, o dobré radě pana lna, o křídlech a o tom, jak se učil létat, aby se mohl vydat za hledáním svého vlákýnka. Popsal jí všechny krásné země, kterými proletěl. Nevynechal ani jednu historku o hodných pavoučích kamarádech, o jejich pohostinnosti a štědrosti.
Pohupovali se na nitce mezi dvěma kameny a princeznička slečinka z něj nespustila oči. Poslouchala každé jeho slovo a jen občas utrousila křehounké: „Ach. Opravdu? Och. Jejdanáčku!“ Tu náhle Máček ustal v hovoru a prohlásil smutně poslední větu: „Tak jsem dnes doletěl až sem a potkal tady tebe. Teď už nevím, kde dál hledat. Tahle země je veliká a můj motýl může být kdekoli.“ Pecička vidící jeho ustaraný výraz, ho rychle přerušila. „Tak to jsme se potkali dobře Máčku. Můj tatínek, král Pecka XX. vlastní obrovská pole na hedvábí. Víš, kdysi dávno, před mnoha a mnoha tisíci lety, naši předkové objevili krásné vlákýnko, kterým je obalena larvička motýla. Po staletí se pak snažili tu neobyčejnou jemnost napodobit. Až ji nakonec v mnohém předčili a říká se o nás, že náš druh má ta nejtenčí vlákýnka na celém světě. Zavedu tě na naše pole. Jistě tam najdeš to, co tak úpěnlivě hledáš.“
Máček samou radostí Pecičku objal a vyhoupl se na nitce rovnou na všech svých osm nožek. Začal tancovat a poskakovat a křičet nahlas: „Hurá, hurá, jsem zachráněný. Už nemusím umřít hlady. Už si sám utkám tu nejkrásnější a nejjemnější síť jakou kdy smrkový les měl a pavoučí oko vidělo.“ A Pecička tancovala a jásala společně s ním, až je oba bolely nožky a celí se zadýchali, že si museli sednout a dlouze vydechnout. Pak jej Pecička zatahala za nožku a říkala mu: „Pojď, kousek tady kvetou vzácné orchideje. Mají moc sladkou šťávu. Napijeme se a uhasíme žízeň.“ „Počkej, Pecičko, vezmu tě na křídla. Budeme tam co by dup,“ prohlásil s úsměvem Máček. A tak letěli na nedaleký břeh, který se celý třpytil a blýskal barvami. Žlutá přecházela do oranžové a hned vedle zase všechno svítilo zeleně a modře. Máček jaktěživ neviděl nic tak krásného. V lese to byla samá exotická kapradina, mech, tráva a přeslička... „To jsou maminčiny zahrady, vidíš,“ ukazovala princezna svou roztomilou nožkou. „Tady má maminka utkané své nedělní houpací sítě. Chodíme sem se sestrami odpočívat, napít se nektaru a koupat se v ranní rose.“
„Tady, podívej! Tady ta rudá květina. Ta má ten nejlepší nektar ze všech,“ a už špulila lačně ústa a popotahovala netrpělivě Máčka za rukáv, aby se už spustil dolů na sytě zelené listy. Jenže Máčkovi se ze vší té nádhery tak roztočila hlava, že docela ztratil směr a rázem se v piruetě řítil neznámo kam. Pecička vypískla a vypadla mu z náruče přímo do středu květu překrásné orchideje. Málem se v nektaru utopila. Sotva se trochu vzpamatovala a protřela si oči, začala se rozhlížet po Máčkovi a volat. „Kdepak jsi, kdepak jsi se ztratil. Jsi celý a v pořádku?“
Zdola se chichotavě ozvalo. „Asi se houpu v síti tvé ctěné maminky královny. Jsem v pořádku, jen se mi utrhl jeden popruh a trochu pochroumalo pravé křídlo. Počkej, hned jsem u tebe nahoře. Jen se tady trochu vymotám.“
Než se vyšvihl nahoru, Pecička už měla ústa sladce ulepená a s našpulenými rty hltavě sála sladkou šťávu. Pobídla Máčka a ten se lačně přidal k ní. Vypil toho tolik, že měl břicho jak nafukovací balón. Ale nedokázal nějak přestat. Ta chuť byla opojná. V hlavě měl závrať a v ústech sladce a bylo mu tak lehko, až měl pocit, že se stále vznáší kousek nad zemí. Lehl si na záda a díval se na Pecičku tak dlouho, že ani nepostřehl, jak se mu oči klíží a klíží, a jak se začíná ubírat pomalu do hlubokých vod spánku.
Pecička mu jen jemně zatřásla rameny a do ouška zašeptala. „Teď musím Máčku domů. Maminka s tatínkem by měli o mne starost. Jen spi, tady jsi v bezpečí. Povím rodičům tvůj příběh a ráno zase přijdu. Pak vyrazíme společně na tátovo pole.“ Máček jen nadzvedl víčko a tichounce poděkoval a zase se vydal do hlubiny spánku. Zdálo se mu o mamince, jak ho oplakává a je smutná. Jak má oči celé oteklé a ustaranou tvář

TIP: mrkněte se ukázky autorské poezie
stránky věnované autorské tvorbě

publikováno: , tisknout stránku, zpět