
autorská tvorba

ukázky autorské prózy na listopad

Zuzana Voznicová

KAPITOLA 8 – POZVÁNÍ

Konečně došli na místo, kde Máček minulé noci přenocoval. Orchideje se mu dnes zdály ještě krásnější než včera a z jejich opojné vůně mu bylo najednou znova mdlo. Padla na něj velká únava a vyčerpání a poprvé si také všiml Pecičky a smutku v jejích očích. Nemusel se ani ptát, proč byla smutná. Však jemu bylo taky pod tou vší radostí nějak do pláče a všecičko se mu vevnitř svíralo steskem už teď. Nemít doma maminku, která se o něj určitě strachovala každičký den, bez váhání by zůstal nadobro v téhle čínské zemi. Třeba by se s Pecičkou oženil. Utkal by pro ně velikou přepychovou pavučinku, založil si rodinu a pak by na ní společně žili až do samotné smrti. Ani se mu nechtělo mluvit, jen chytl Pecičku za ruku a pevně ji svíral, jako by ji nikdy více neměl v plánu pustit. Pavoučí princezna na něj obracela krásnosmutné oči a stisk mu vracela se stejnou naléhavostí a vervou.
„Jak vyspravíme porouchaná křídla, Pecičko?,“ otázal se Máček. „Už bych to mohl zkusit sám, díval jsem se mamince pod ruku, jak látala staré cíchy. Třeba bych to uměl z nitek Bource taky.“
„To víš, že ano Máčku. Není na tom nic nesnadného, když jsou nitky a šikovné ruce. Trochu ti s tím pomůžu a poprosím brouka kovaříka, ať ti křídla trochu vyklepe do rovna. Celá se ti tím pádem pokroutila, špatně by se s nimi letělo domů.“ Chvíli se odmlčela a dodala. „Z maminčiny houpačky vezmu lano na nový popruh, který se ti zpřetrhal.“ Jak řekla, tak i udělala. Připevnila popruh ke křídlům a pavouček zatím látal několik malých otvůrků ve struktuře křídel. Než se setmělo měli oba hotovo. Povečeřeli zbytky od snídaně, kterou ráno přinesla Pecička a žízeň uhasili sladkým nektarem orchidejí. Chvíli si ještě povídali a pak oba usnuli, hlavičky těsně u sebe. Pecička docela zapomněla na to, že se o ní budou rodiče strachovat.
Jen ráno je vzbudil lomoz a zmatek. Královští rodičové vyslali celou armádu, aby hledala jejich ztracenou dcerušku. Pecička zpozorovala vojáky jako první a už na ně volala z listu květiny. „Jsem tady, páni vojáčkové. Jen jsem samou únavou usnula, proto jsem se nevrátila domů.“ Otočila se na Máčka a dále povídá: „Čekej tady na mně. Vrátím se. Jen se ukážu našim.“ A už zmizela za nedalekým keřem, jen se po ní zaprášilo. Vojáci odpochodovali s ní a pavouček osaměl. A tak začal splétat z trávy velký koš na záda, aby mohl všechna ta klubíčka nitek odnést najednou a nepoztrácel je. Dopoledne měl hotovo a Pecička se stále nevracela. Chvíli si povídal s broukem, co měl barvu jako brčálové jezírko, ke kterému chodili s maminkou na procházky. Chvíli se zase houpal na houpacích sítích spředených samotnou královnou pavouků z rodu Nephila. Neobyčejně jemná práce, pomyslel si. Musím to dobře nastudovat a okouknout, abych mohl naučit takto tkát i pavoučky u nás. A jak tak počítal uzlíčky a díval se na strukturu vázání, ozvalo se mu za zády - „Baf! Už jsem tady. Musela jsem chvíli vysvětlovat mámě a pak sekat dobrotu a slíbit, že tě přivedu ukázat do pavučinového paláce,“ povídala Pecička. „Dnes budeš spát jako pravý princ. Povečeříš s námi u královského stolu a vyspíš se v pavučinách z hedvábí. To abys načerpal síly na dlouhou, úmornou a jistě nepohodlnou cestu.“
Máček se celý rozzářil a říká: „To je paráda, Pecičko! Ani by mě ve snu nenapadlo, že poznám samotnou princeznu a že budu moci nakonec i povečeřet s králem a královnou tak vzácných pavoučků. Moc se těším.“ rychle se trošinku poupravil a už si to společně vykračovali k paláci. Cestou Máček utrhl jeden modro žlutý kvítek z trsu, který se jim připletl do cesty. Věděl co se sluší a patří, a protože nic jiného nebylo po ruce, vzal královně matce alespoň tuhle voňavou pozornost. Pecička ho jen s úsměvem pohladila po rameni a volným krokem odkráčeli dále.

TIP: mrkněte se ukázky autorské poezie
stránky věnované autorské tvorbě

publikováno: , tisknout stránku, zpět