
autorská tvorba

ukázky autorské prózy na prosinec

Zuzana Voznicová

Pavouček Máček

KAPITOLA 9 – NÁVŠTĚVA PALÁCE

Šli asi hodinu. Pecička Máčkovi povídala o tom, jak je palác velký a rozložitý, kolik mají služebnictva a jak krásné zahrady. Ale to, co Máček ve skutečnosti spatřil, mu vzalo dech. Před ním na úponcích jakéhosi keře se rozprostírala důmyslná soustava sítí a lan. Celý keř vypadal, jako by byl obalen v zácloně, kterou Máček občas vídával vlát v odpoledním větru na šňůře u hájovny v lese. Paní hajná si na záclonách dávala záležet, vždycky je dočista vyprala, naškrobila a usušila na poledním sluníčku. Panu hajnému říkávala, že polední sluníčko vybělí kdejakou šeď a ze záclon vyžene ta poslední zrníčka prachu. Jenže tenhle keř předčil i záclonu paní hajné. Bílá svítila až do daleka a jednotlivé pavučinky, jako by byly tkány tou nejkrásnější a nejjemnější krajkou, kterou kdy viděl. Ze vzorů až přecházel zrak.
Do paláce se vstupovalo po hedvábném žebříku. První se na něj vsoukala Pecička a Máček opatrně postupoval za ní. U zdobeného vchodu stáli dva vojáci, ale když uviděli Pecičku, rozhrnuli tenkou záclonku a hned si stoupli stranou. Za ní vkráčeli na obří pavučinu pevně sevřenou v listech keře, která byla celá pokryta stříbřitými kapkami rosy. Vypadaly na ní jako navlečené průhledné perličky. Máček do jedné z nich rozpustile šlápl a ona se rozprskla a postříkala je. Oba se začali chichotat a praskali jednu kuličku za druhou, až byli celí mokří. „Teď se musíš osušit, takhle rodičům nemůžeme na oči. Vždyť vypadáme jak dva vodníci“, tahala Pecička Máčka do sousední místnosti, která byla zřejmě královskou koupelnou a ve které visely mezi nitkami pavučinky chuchvalečky hedvábí. Oba se do nich utřeli a důkladně se osušili. Teprve pak ho princezna vedla dále do útrob velkého keře, kde byly pavučiny mnohem pevnější a menší. Ve středu jedné z nich uviděl trůn a na něm královnu s králem. Oba měli na sobě překrásné šaty z toho nejjemnějšího hedvábí a usmívali se.
„Tohle je Máček, o kterém jsem vám vyprávěla,“ pověděla Pecička. Pan král a paní královna povstali a na uvítanou podali Máčkovi všech svých osm nožek. „Těší mě,“ řekla královna a on jí podal utržený kvítek. „Mě taky velmi těší,“ odpověděl Máček a směle podával nožku i panu králi.
Tak příjemné pavoučí rodiče jsem ještě nepoznal, pomyslel si Máček a neustával v hovoru. Královna a král se ho pořád na něco ptali a zajímali se o zemi, ze které k nim „přiletěl“ a on jim vyprávěl dlouhou a zapeklitou historii, jak se sem dostal a proč je tady. A oni oba svorně kroutili hlavou a sem tam zavzdychali, to když Máček vyprávěl smutné věci z cest a o snech, co se mu zdály o maminčině stýskání po něm. Povídal, jak už se těší domů a nemohl jejich dcerušku Pecičku dost vynachválit, jak moc mu pomohla. Nakonec se zeptal: „Nezlobte se, že jsem tak smělý, ale proč máte jen jednu jedinou dceru? Když je tak hodná, měla by mít sourozence, ať tu není celé dny sama.“
Paní královna se pousmála a zazvonila zvonečkem. Na to ze škvírky pod listem vypochodovaly tři tucty pavoučků, každý v pestrých šatech klukovských i holčičích, sotva je Máček stačil všechny sledovat. A do toho královna představovala jednoho po druhém. „To je můj nejstarší syn Provázek, vedle jsou dvojčata Kvítek a Snítek, pak jejich sestřička Karamelka, vedle neposedný Lístek, ufňukaná Slzička, Paleček, Víčko, ušmudlaná Zástěrka, Nožka...,“ a tak dále pokračovala, až to Máček docela přestal poslouchat, protože se ve všech těch jménech úplně ztratil a viděl jen desítky nohou a pavoučích očí, co na něj koukaly, na tváři s úsměvem od ucha k uchu a hlásky hned hrubými a hned zas tenkými jeden přes druhého zdvořile opakovali...“Těší mě, těší mě, těší mě....“ Až byl Máček z toho těšení docela celý celičký tumpachový. Paní královna v tu chvíli představila posledního Peciččina sourozence a prohlásila: „Ale to si stejně nezapamatuješ, to je jmen na celou knihovnu! Pojďme děti moje ke stolu. Dnes nám v síti uvízly samé lahůdky. Tak ať náš host dlouho nehladoví.“
Jídlo bylo náramně chutné. Po celou dobu všichni švitořili, povídali si a smáli se legračním historkám. Máček si ani nevšiml, jak už sluníčko ostře zahnulo za obzor a pomalu se chystalo uložit svou střapatou hlavu k spánku. „Děkuji zdvořile za milé přivítání a ještě milejší den pane králi a paní královno,“ uklonil se Máček. „Moc bych si přál ještě zůstat vzhůru, ale jsem už unavený a zítra mě čeká dlouhá cesta domů.“
Pecička mu stiskla jednu pavoučí nožku a povídá: „Maminko, uložím Máčka do hostinské pavučinky, ať se vyspí pohodlněji něž v houpací síti,“ a už pavoučka tahala směrem k východu, že sotva stačil říct dobrou noc a zamávat všem jejím sourozencům na rozloučenou. Ale byl už tak unavený, že ani neprotestoval a nebránil se a nechal se odvézt tam, kam ho vedla – do měkké a sněhově bílé pavučinky těsně vedle té její. Ještě tam ani nebyl poslední nožičkou a už skoro spal. Jen ještě vzdáleně zaslechl sladké Peciččino: „Dobrou noc, Máčku. A sladké sny.“

TIP: mrkněte se ukázky autorské poezie
stránky věnované autorské tvorbě

publikováno: , tisknout stránku, zpět