sdružení MARYŠKA
náměstí T. G. Masaryka
e-mail: info@maryska.cz
poštovní adresa:
Šunychelská 56, PSČ 735 81
URL: http://www.maryska.cz

ukázky autorské prózy na leden

Zuzana Voznicová

Pavouček Máček
KAPITOLA 10 – CESTA DOMŮ

Druhý den ráno se Máček probudil do mlhy. Nad zahradou a sady pavoučí královny ležel obrovský bělostný závoj. Jako by chtěl zakrýt všechen ten smutek z loučení, které dnes Máčka čeká. Přesto mu bylo tak nějak lehko a zároveň trochu malých jehliček jakoby píchalo do srdíčka. To když si vzpomněl, že takové loučení, jaké ho dnes čeká, že je na vždycky, že jeho místo v životě je doma ve smrkovém lese na pavučince, kterou si dříve nebo později utká z nitek získaných z kokonů převzácného motýla. Trochu to píchalo, když si pomyslel, že Pavučinka bude jednou patřit docela jinému pavoučkovi než je on, že s ním založí rodinu a bude žít až do své smrti. Ale věděl, že jiné cesty není, že ani jeden z nich by nedokázal být beze svého domova a zvyknout si na jiné kraje a mravy a všechno to podnebí a sníh a mráz, který ho čeká v zimě, že by Pecička nemusela ani přežít a že by mu dočista mohla umřít, protože toho by ji ušetřit Máček nedokázal.
Z dlouhých úvah ho probralo švitoření královniny družiny a jemné šustění pavoučích nožek krásné princezny Pecičky. Ani nic nepovídali, jen se dlouze předlouze objímali a pak si Máček nasadil na záda vyspravená křídla, přidal v koši úhledně složené namotané nitky a zeširoka se rozmáchl k letu. Jeho nožky se třepotavě pozvedly nad zem a jak do křídel foukl vítr, najednou nabraly výšku a Máček už jen stihl proti tomu ukrutnému větru zavolat: „Sbohem, Pecičko, princezničko překrásná. Nikdy v životě na tebe nezapomenu.“ A Pecička ze země mávala bílým hedvábným kapesníčkem Máčkovi na rozloučenou a nevolala docela nic, jak jí hrdlo svíral dlouhý vzlyk. Dvorní dámy taky mávaly a křičely jedna přes druhou: „Šťastnou cestu, pane Máčku!“
A Máček letěl seč mohl a nechal se chvíli prudce smýkat větrem, chvíli zas jen tak po-poletoval, podobně, jak listy přelétávají sem a tam vláčeny podzimním počasím. Nedbal ničeho, jenom když ho potkaly prudké deště, byl nucen schovávat se pod keře a kapradiny a listy stromů, jejichž jména ani neznal a přečkávat tam dlouhé hodiny, než se počasí umoudřilo. Zmoklá křídla pak spěšně sušil na slunci, aby se mohl co nejrychleji vydat dále. Letěl dny, noci a týdny, přes roztodivné a všelijaké země, v nichž potkal mnoho přátel, ale i závistivých zloduchů. Jen on ničeho nedbal. Protože věděl, že je na cestě domů a že ta cesta, ať je jakkoli dlouhá, že má ten nejkrásnější cíl.
Po mnoha dnech a nocích se mu krajina začala zdát povědomá. Nad obzorem se rýsovala ohnutá záda kopců a stromy čněly do nebe jak zastrouhané hroty obrovských zelených pastelek. Louky do dálky voněly mateřídouškou a senem, na okrajích lesů to čpělo v keřích zavátým listím, na polích poslední slunečnice cudně sklápěly hlavy.
Teprve teď Máček pocítil, jak se mu po těch všech známých vůních hodně stýskalo a jak moc mu scházel smrkový les s jeho rodnou pavučinkou. Netrpělivě máchal křídly a očima těkal po krajině hledajíc ždibeček známého zákoutí. Tu rozpoznal mezi stromy hájovnu, kolem které chodívali s maminkou na nedělní procházky a za ní malý zelený rybníček, v němž si za parného léta chodil namáčet nožičky. Z oken hájovny vlály čerstvě naškrobené záclony, skoro jako by to byly prapory, co vlají někomu na přivítanou. A ten někdo byl dnes Máček, který se vracel po dlouhé cestě zpátky k mamince.

TIP: mrkněte se ukázky autorské poezie
stránky věnované autorské tvorbě

publikováno: , tisknout stránku, zpět