
autorská tvorba

ukázky autorské prózy na únor

Zuzana Voznicová

Pavouček Máček

KAPITOLA 11 – DOMA

Bylo už pozdě odpoledne, když Máček bezpečně přistál ve větvích smrku, pod nímž viděl houpat se známou máminu pavučinku. Chystal se na veliké překvapení, ale ne zase příliš veliké, aby se maminka samým štěstím nepolekala. Poskládal křídla na úhlednou hromádku, vedle nich uložil v košíku smotaná klubíčka s „motýlí“ nitkou Bource Morušového a na chvíli se natáhl. Celé tělo měl nějaké dolámané, ramena ho bolela od těžkého nákladu, hlavou se mu honilo trochu smutku, ale převládala radost z toho, že je už jen krůček od domova a od věcí, které mu vždy byly milé.
A tak jen ležel a hloubal s jedním párem nohou za hlavou a pozoroval nad sebou zelené odlesky jehličí a obdivoval oblaka, která jako by nikdy neustávala v pohybu a neměla k odpočinku žádný čas. Vypískával si jakousi melodii a snoval plán, jak že se ukázat doma nejlépe po tak dlouhé době. Zrak mu padl na úhledně smotaná moruší klubíčka a v tu chvíli jiskřička nápadu, jako by mu rozsvítila celý pavoučí svět.
„No, že mě to nenapadlo dříve! Utkám svou první moruší síť. Tak přece mamince nejlépe ukážu, jak jsem ve světě dobře pochodil.“
A jak řekl, tak i udělal. Rychle snesl klubíčka dolů po kmeni borovice a rozhlédl se po okolí, zdali neuvidí vhodný keřík, kde by postavil své první vlastní pavoučí obydlí. Nedaleko uviděl borůvkový keřík, na němž se houpalo pár scvrklých borůvek a jehož listí už trochu zežloutlo nadcházejícím podzimem. Vyhlédl si přijatelné místo a na zádech maje moruší náklad, hbitě se vyšplhal do borůvčí. Jeho nožky začaly umně odmotávat nitku z klubíčka. Kladl přes sebe nejdříve do kříže osnovu. Ta se podobala obrovské hvězdě. Přes ní pak od středu v pravidelných odstupech srovnával nitku kolem dokola ve velikých kruzích, tak jak to vídával u maminky, když umně stavěla pasti na hmyzí zajatce a zajatkyně. Hedvábná moruší nitka se krásně leskla a v zežloutlém borůvčí se zvláštně vyjímala, jako nějaká plachta veliké námořní lodi.
Když Máček práci dokončil, opustil borůvčí a znovu vylezl na nedaleký smrk pro složená muší křídla. Vzal je na záda a s nákladem se vydal zpět k čerstvě spředenému domovu. Rozhodl se, že křídla umístí do středu sítě, jako ozdobu a vzpomínku na své putování a že právě tam bude mít své působiště, svou ložnici a také oblíbené místo k odpočinku. Když všechno udělal tak jak chtěl, spokojeně se promnul nožky a vydal se směrem k maminčině síti. Blížilo se poledne a byl čas oběda, všecko v lese bylo ztichlé a klidné. Ve stínu na mechu se ještě leskly kapičky rosy a slimáci si mlaskavě pochutnávali na nožkách hřibů praváků. Máček kráčel spokojeně, hlavu vzhůru, jak ho u srdíčka hřálo z dobře vykonané práce a chystal si, co asi řekne mamince na uvítanou. Když ji nakonec uviděl, jak odpočívá na kraji své sítě, zmohl se jen na zajíkavé zvolání: „Maminko, jsem doma!“.
Stará pavoučice byla v mžiku na všech osmi nohou, rozeběhla se k okraji sítě a rychle se pomocí nitky spustila dolů, aby svého synáčka objala a dlouho pevně držela v náručí. Shledání se neobešlo bez slziček radosti a dojetí a bez mnoha otázek, jak si Máček v tom velikém světě vedl a jak pochodil.
Sedli si do mechu a Máček vyprávěl a vyprávěl, až mu docela vyschlo v hrdle a hlasitě začalo kručet v bříšku. Už už se chystal mamince pochlubit i se svým výtvorem, když v tom ona zvolala: „Pojď synáčku, mám ve spíži odložené ty nejlepší komáří nožky a pár kapiček ranní rosy. Pojď najíme se a napijeme, abychom trochu oslavili tvůj návrat!“
Máček vzal maminku kolem ramen a pospíchal za ní domů, do sítě, kterou tak důvěrně znal, aby společně pojedli a napili se. Když už bylo po jídle a bříška obou zasycena, vrátil se zpátky k vyprávění a Máček povídá: „Co bys maminko řekla tomu, kdybych už bydlel docela sám, jako velký kluk? Neboj se, nebudu daleko, jen kousek stranou, tak, aby tam tvé maminkovské oko dohlédlo. Pojď teď se mnou, něco ti chci ukázat.“
I vedl mámu až k borůvčí a prstem ukazoval nahoru, aby se pochlubil s bělostnou nádherou čerstvě utkaného domova. Pavoučice neskrývala radost a dojetí a jen Máčka poplácávala po ramenu a hladila po hlavě a chválila, jak krásná a jemná je to práce. Vylezla nahoru a usadila se pohodlně na jednom z muších křídel, které se jemně kymácelo ve větru, takže to vypadalo, jako by se houpala na houpačce a nebo v houpacím křesle.
„Ano synáčku, tady jsi v bezpečí“, řekla maminka po chvíli. „Teď už se o tebe nemusím strachovat a bát, teď už můžeš být sám a žít svůj život jak se patří.“ Po těch slovech zavřela oči a začala zhluboka oddechovat. Máček ji nechal spát a potichoučku se vydal k nedalekému poli. Ještě mu zbývalo dojít na pole a poděkovat ovsu za ochotu, lnu za dobrou radu a pochlubit se pyšné kukuřici, jak že v tom světě pochodil. Jenže když dorazil k poli, tam, kde býval oves, jeho oči uviděly už jen pouhé strniště a trochu rozoraných brázd. Tam, kde byla bývala kukuřice to vypadalo stejně. Jen na okraji pole se při zemi krčilo pár zapomenutých kvítků lnu, které nikdo z lidí nesesbíral. Pavouček dorazil až k němu, znova pěkně poděkoval a rozpovídal se o své cestě. Len poslouchal a nakonec řekl: „Každá dobrá rada, kterou dáš druhému, se ti tisíckrát s poděkováním vrátí. Mám radost Máčku, že jsi našel to, cos hledal. Protože to je v životě to nejpodstatnější.“

TIP: mrkněte se ukázky autorské poezie
stránky věnované autorské tvorbě

publikováno: , tisknout stránku, zpět