autorská tvorba

sdružení MARYŠKA
náměstí T. G. Masaryka
e-mail: info@maryska.cz
poštovní adresa:
Šunychelská 56, PSČ 735 81
URL: http://www.maryska.cz

ukázky autorské prózy na listopad

Zuzana Voznicová

Ryba

Seděla vedle něj v kupé odpoledního vlaku. Zády opřená o vysloužilý koženkový potah. Ruce vzorně složené do klína. V tváři měla výraz jako prvňačka. Skutečný věk ale prozrazoval dospělý, i když deformovaný obličej, oblečení a fakt, že tady seděla sama. Dost se potila a v pravidelném rytmu kolébala hlavou sem a tam. Kdyby měla na uších sluchátka, asi by se tomu nepodivoval, ale ona je neměla. Jen přivřené oči, na tváři úsměv a ten kolébavý pohyb ze strany na stranu…Hlava jako loď, která se zmítá ve vlnách.
„Co posloucháš?“ zeptal se a drcl do ní lehce loktem. Nadskočila, udiveně otevřela oči a chvíli se na něho soustředěně dívala. Pak trochu nesrozumitelně pronesla: „Ahoj.“
„Ahoj, tak co posloucháš?!“ zopakoval důrazněji.
„Hudbu,“ řekla s potutelným výrazem v tváři. Zároveň si trochu odsedla a otočila hlavu stranou. Jako by kormidlo hlavové lodi prudce zatočilo doprava. Čelem se opřela o skleněnou výplň okna.
„Vidíš ty ryby?“ zeptala se nahlas a zdánlivě jako by nikoho. Prst přitom zapíchla do skla. Pochopil, že je otázka zřejmě směřovaná na něj a přistoupil na její hru. Nikdo jiný ostatně v kupé nebyl a oni jako by se na chvíli podivně propojili a semkli. On byl jediný, kdo může rozumět a rozumí.
„Myslíš tu duhovku támhle?“ ukázal prstem do krajiny. „Jasně, že ji vidím. Je nádherná. Podívej, jak otevírá ústa a filtruje vodu!“ odpověděl. Za okny se přitom stromy máchaly v podzimním slunci. Obzor byl rezavý a nebe až hříšně modré. Vlak jel tiše. Bylo snadné připadat si jako v kajutě na lodi.
„Vodu? To ne! To je mluvící ryba! Říká mi, že je v moři plno jiných ryb a že ona je přivedla ke mně.“ Opáčila a podívala se mu náhle do očí. „Chápeš to? Budu mít v pokoji ryby! Tatínek mi to zakázal. Řekl: Žádné ryby, žádné moře!… Jako by se ryby a moře daly zakázat!“ odmlčela se na chvíli. „Tahle za mnou chodí pravidelně. Slyším pak tu hudbu a vlny,… a šumění… Ona připluje a pořád mi povídá, že ryby na mě čekají. Že patřím k nim. Že jsem taky ryba,“ dodala s rozzářeným obličejem a notnou dávkou emocí, než se znovu ztratila ve svém vlastním světě.
Nevěděl co říci. Sledoval její hlavu, jak se znovu houpe v rytmu neviditelných vln. Sem a tam, tam a sem. Kolem očí měla několik vrásek. Mohlo být jí lehce přes třicet, ale u těchto lidí je to jen stěží odhadnutelné. V tváři měla jasné rysy Downova syndromu. Na rozdíl od něj vypadala uprostřed svého moře šťastně.
Trochu si odsedl a mlčel, než se otevřely dveře kupé a vkročil do nich muž. Asi padesátiletý hezoun. V ruce třímal dvě kávy v plastových kelímcích. Položil je na odkládací stolek a usadil se do sedadla s číslem 17. Poklepal na ni a gestem jí naznačil, že je tady. Jednu z káv jí nejdříve osladil, zamíchal a pak podal.
Usmála se a s chutí se napila.
Dál byli tiše. Jen to šumění vln jako by se zhmotnilo i kolem něj. Byl uprostřed moře a nepřestával pozorovat její hlavu. Byla jak bójka. Jako něco, o čem víš, že mít to blízko, znamená bezpečí. Stále se dívala skrze sklo do krajiny. Stromy, domy, auta a lidé se za sklem míhali sem a tam…
Když o půl hodiny později vystupoval, nedalo mu to, aby se prošedivělého hezouna, jenž byl zjevně jejím otcem nezeptal: „Jak se jmenuje?“
Poněkud udiveně odpověděl: „Izabela, ale nechápu, proč vás to zajímá, mladý pane…“
„Povídali jsme si. Myslím,
že byste ji měl vzít k moři anebo jí koupit aspoň akvárko a rybičky.“ pronesl k už zasouvajícím se dveřím. Už neviděl ani neslyšel, jak otec zakroutil hlavou a polohlasem nechápavě prohlásil: „Od narození je němá.“

Olga Matzenka _ Fikrlová

Když někomu rupne v bedně

Za svoji pedagogickou praxi jsem zažila leccos, ale to, jak studenti dokáží měnit dějiny literatury je obdivuhodné.
Víte, že Viktorka napsala babičku, Olga otrávila Evžena Oněgina kafem, Karel Čapek byl kamarád Karla |Hynka Máchy, Mácha naopak žil už ve 14. století? Nevíte??? To tedy víte málo.
Navíc neznáte sled světových válek. První světová začala v roce 1945 a skončila 1940. „Druhá v roce 1968, nebo tak nějak, paní profesorko, ne? Teda něco se určitě v tom roce stalo,“ říká mi s nevinným pohledem žák půl roku před maturitou.
Jednou jsem se snažila vysvětlit naší středně vzdělané populaci báseň Fráni Šrámka Splav.
„Cože, kde ji chtěl potkat? V lukách, to jako je blázen, ne? Jaký vlání, že tam je, co je to vlání?!“ ozývalo se z lavic. „A co je to ten splav?“ zazněl vrcholný vtip v hodině.
Cítila jsem, že mi teče pot po zádech. To nebyla hodina legrace, oni ty své výroky mysleli vážně. Když jsem pak měsíc před maturitou musela mlčící třídě vysvětlovat, co je to fanatismus, udiveně na mě zírali. „Si to najdem na netu, ne?“ zavrčel Kovanda.
Chudák Seifert, kdysi jsem ho nesměla učit, tak jsem se na hodinu těšila. Srozumitelná, čistá báseň Babiččino zrcátko dala těm internerovým mozečkům pořádně zabrat.
„Někomu rupne v bedně, něco napíše a my to pak máme číst! To je nespravedlivý, pančtelko,“ protestovala v zadní lavici Jituška.
Nečetla nic. Odešla ze školy. Za čas jsem ji potkala s kočárkem. V něm vezla nositele svých genů. Ach jo.
Na její výrok nikdy nezapomenu. Vždycky mi naskočí v mysli, když mně rupne v bedně.

TIP: mrkněte se ukázky autorské poezie
stránky věnované autorské tvorbě

publikováno: , tisknout stránku, zpět