
autorská tvorba

ukázky autorské prózy na leden

Zora Šimůnková

Sýr
Koupil sýr. Koupil hodně sýra.
Rád by se pochlubil, ale věděl, co by řekla. Moc utrácíš by řekla. Za sýr.
Máš tu i jiný jídlo. Párky, rajčata, dvě starý housky, vejce a rybičky. Rybičky sou zdravý, by řekla. A rajčata taky.
Necpi se furt tím sýrem. Za ty prachy bys mohl mít večeři v hospodě. Teplou. Pořádnou.
Všecko tohle by řekla. Všecko tohle řekne, jestli uvidí ten sýr.
Opatrně a pomalu otvíral dveře. Otočil se zády a postupoval chodbou bokem, tašku se sýrem v té druhé ruce pod kabátem.
•Už neprší, Boženko, už neprší, hlaholil vesele. Hned jsem u tebe, hned.
Vběhl do pokoje a tašku se sýrem zastlal do postele. Až bude čas, uklidí to na bezpečnější místo.
A co když čas nebude? Nikdy?
Už ho zas volá.
- Jo – se – fe, Jo – se – fe!
-Ne, nechci ušetřit, nechci nic, rozumíte, a už nevolejte, položil mobil zpátky na místo.
Přihladil si vlasy, popotáhl svetr a vešel do kuchyně. Nikdo tam nebyl.
Boženka mu chyběla. Taky proto si jí ještě v nemocnici nahrál na mobil. Aby byla pořád s ním.
Ohřál si párky. Vzal si k nim hořčici, tu trochu potajmu. A rajčata, každé několikrát divadelně otočil v ruce, než ho rozkrájel. Ale se solí to nepřeháněl. Párky byly přece slané samy o sobě.
Jedl. Pomalu.
Pak otevřel knihu a hodinu si četl.
Mezitím se setmělo. Rozsvítil lampičku s úspornou žárovkou a knihu pečlivě založil.
-Tak půjdu asi spát, Boženko, otočil se k fotografii na zdi. -Dobrou noc, holka, poslal jí nemotorně polibek. – Zase ráno.
V pokoji se okamžitě vrhl k posteli a vytáhl tašku se sýry. Z přihrádky na ponožky vylovil včerejší rohlík a začal se zuřivě cpát. Kousky sýra padaly na oblečení, koberec a do postele.
Byl jako smyslů zbavený.
Papíry od sýrů pak nacpal k ponožkám. Vyvětral a teprve pak otočil obraz nad postelí čelem do místnosti.
Měl Boženku v každé místnosti.
Jak chodil, sledovala ho očima. Chlapi z práce mu to tak vyrobili. Aby nebyl tak sám

Zuzana Voznicová

Cizí žena je
Jednou přišla domů dříve. Máme návštěvu, pomyslela si. Za dveřmi plyšový batoh. Kousek dál ležely hnědé kozačky. Nízký pohodlný podpatek, jedna z nich do strany vyvrácená. Asi se vyzouvala ve spěchu. Anebo že by nějaké dítě? Myšlenky jí běžely rozevlátou hlavou. Chtěla si jen vzít batoh, jen vypadnout někam z téhle klece pro ptáky.
A pak stojíc ve dveřích ložnice viděla ten obraz. Nádherná prsa, snědá pleť, dlouhé hnědé rozpuštěné vlasy, v podbřišku chumáč ochlupení. Michelangelův David v ženském vydání. Socha, za níž se balkónovými dveřmi dralo ke slovu polední slunce.
Ta žena si chvatně zakryla zkříženým pohybem paží odhalené a vzrušené bradavky. Uvědomila si, že ji velmi dobře zná. Že je to jeho asistentka. Teď nedávno se se svým krásným talentovaným mužem a dvěma dětmi, dvojčátky, stěhovala do nového domu. Život je zvláštní. Bere lásku z vlastních domů a buduje ji v cizích ložnicích. Lásku? … prolétlo jí hlavou.
Trvalo to snad tři vteřiny. Nemohla z ní odtrhnout oči. Její nahý a zpocený - ještě stále manžel - ji nezajímal. Páchl chtíčem. Bralo z něj na dávení a tak trochu jí ho přišlo líto. „Vidím, že máme návštěvu,“ pronesla konečně nahlas. A pak jako by prasklo tenké sklíčko přesýpacích hodin a všechen ten čas se rozléval do její pouště, sypala se z ní další a další slova, jen tak, na přeskáčku, ledabyle a nesrozumitelně. Spíš si je mumlala pod nosem, zatímco zírala na ten výjev.
Ta chvíle se pomalu stávala trapnou. Napadla ji píseň o třech prasátkách. Tři čuníci jdou, v řadě za sebou… Plácají se blátem, cestou necestou. Málem si začala zpívat, zatímco TA žena se otočila zády a sesunula za postel. Nejdřív seděla schoulená s hlavou v dlaních, čelem k balkónovým dveřím. Uvědomila si, kolikrát tam seděla na vlas stejně a kolik nocí tam plakala za láskou, která už dávno nebyla její. To místo bylo doslova vysezené a vyplakané. Samá sůl. A TA cizí žena, v tomto okamžiku pravdy se v něm uhnízdila se stejně podivuhodnou samozřejmostí. Ženy vždycky ví, kde zakotvit…
Pak se teprve zvedla a začala chvatně oblékat.
Chtělo se jí zatleskat a uklonit, ale místo toho se vydala do kuchyně. Všechno to za ní probíhalo jakoby podvědomě. Jako by běžela za jejími zády derniéra pantomimy, jíž je jen nezvaným divákem. Chtěla jsi důkaz, máš ho. Křičelo jí za zády, zatímco aktéři si sbírali svršky a beze slova se oblékali.
Otevřela lednici a roztřesenýma rukama si nalila pořádného panáka fernetu. Po čirém skle se rozlila nazlátlá sytě hnědá. Kopla ho do sebe. Pak to zopakovala v krátkém sledu ještě jednou, vrátila se do ložnice a klidným hlasem požádala asistentku o zakoupení nové peřiny a polštáře. Byla vyrovnaná a smířená. Věděla, že v tomhle vážně nechce spát. Asistentka, už oblečená, vyšla směrem k ní. Na prahu obýváku si stály téměř na dosah a dívaly se vzájemně do očí. Chvíli mlčela. Velké vykulené zorničky, ze kterých se daly vyčíst zbytky orgasmu se směsicí závanu hanby, se na ní upřely. Pak ji oslovila jménem a konečně řekla: „Chtěla bych se ti omluvit.“
Znovu se jí chtělo smát i plakat zároveň. Místo toho brunetku poplácala po rameni a drmolila něco o tom, že jestli si myslí, že její ještě stále manžel je výhra…, a že mu ještě včera vyprala jeho trenýrky a vyžehlila prádlo…
Mlela nesmysly, ale nedokázala to zastavit. V ústech odporná pachuť po fernetu. Se sarkastickým smíchem na rtech nakonec směrem k asistentce dodala: „Říká se, že si lidé tahají práci domů… koukám, že u nás ale platí nejen domů, ale rovnou i do postele.“
---
Pak v chodbě mlaskla pusa a zaklaply dveře. Uvědomila si, že kromě jediné věty oné asistentky mluvila celou dobu jen ona sama a z větší části jako by jen pro sebe.
Manžel se vrátil. Styděl se, to už za těch mnoho let vzájemného soužití poznala. První jeho věta zněla ovšem v duchu náhlého popření poněkud afektovaně, egoisticky a sobecky. „Co bys po mně chtěla, půl roku jsem neměl sex?!“
Natáhlo ji. Málem se mu vyzvracela přímo pod nohy. Rozkřičela se na něj, že si tu kurvu přece mohl vzít někde do hotelu. Pak zmlkla. Ani jediná slza, řekla si v duchu. Podivné, ani jediná. Jen se celá třásla a trochu se jí točila hlava. Asi po tom fernetu.
Mechanicky se z chodby vrátila do obýváku. Sbalila si už včera nachystaný batoh, klíče, kabelku, oblékla si kabát a v tichosti se obula. Otevřela dveře a vyšla na zápraží. Do útrob bytu pronesla docela pokorně a klidně: „Ahoj.“ Pak si přivolala tentýž výtah, který 20 minut před ní odvezl dolů tu cizí/necizí ženu. Ještě tam cítila její parfém. Před prosklenými dveřmi domu se několikrát zhluboka nadechla. Pak vyšla ven.
Dole pod domem na ni čekal její milenec

TIP: mrkněte se ukázky autorské poezie
stránky věnované autorské tvorbě

publikováno: , tisknout stránku, zpět