
autorská tvorba

ukázky autorské prózy na únor

Olga Matzenka Fikrlová

Honba XL za S

„Seš tlustá, tlustá, tlustá. A stárneš,“ říkavala si Monika každý den ráno před zrcadlem. Ach jo!? A pak začal ten ubíjející kolotoč, tramvaj, metro, bus a práce. Osm hodin čučet do počítače a při obědě závistivě pozorovat štíhlé prdelky svých kolegyň. „Bože, já jsem snad úchyl! ,“ říkavala si vždycky, když utíkala zvracet na záchod.
Tak šel den po dni. Ráno tlustá v zrcadle, potom tramvaj, metro, bus a práce. Šest hodin čučet do počítače a pak jít na oběd a honem k záchodové míse
„Kruci, ale já mám hlad, trapnej hlad a jsem tlustá!“ nenáviděla se. Uběhl měsíc. Už přestávala mít hlad. A zrcadlo ukazovalo den ode dne štíhlejší Moniku. Hurá!!! Dokonce se zase začala sama sobě líbit. „Jo, až na ty rýhy kolem pusy. A kapku možná propadlé tváře, ale…..Hlavně, že už mohu nosit příčné proužky,“ utěšovala se.
„Moniko, není ti nic? Ty hrozně hubneš, děvče zlatý, každej chlap si musí mít na co šáhnout, neblbni !“
varovala ji matka. Sama byla kyprá a v životě s tím neměla žádné problémy.
Ale otec jo, ten mamince zahýbal, kde mohl. A vždy s mladými a štíhlými. Ale to matinku nerozházelo. Rozvedla se.
„Neboj, nic to není. Mám trochu fofr v práci. Já zas přiberu,“ ujistila a už běžela vyklopit svíčkovou do WC. „Nechci dopadnout jako matka, krucifix, ona nic nepochopila,“ bručela si pro sebe a s úsměvem vešla do kuchyně.
„Monďáku, ukaž, ty máš ale zadek, já si sáhnu. No, není toho trochu moc?“ vzpomínala na řeči svého bývalého partnera. Aspoň mít tak L, nebo lepší by byla obléct S, to je jasná výhra,“ říkala si vždy s úbytkem každého kilogramu.
A pak přišel mejl a
následovalo velké těšení. Psal jí Martin, aby za ním přijela na rehabilitační pobyt. Žili spolu dva roky a Monika ho moc milovala. Martin před půl rokem boural na motorce a nyní se dával do kupy v Kladrubech. Nalíčila se, oblékla nové mini a přiléhavou blůzku. „Ještě boty na podpatku a je to! Ten bude koukat,“ těšila se a utíkala na autobus.
„Moniko?“ zeptal se jí tázavě, sotva ji spatřil vylézající z autobusové zastávky. „Proč seš tak hudená“? hlesl kovově.
Pak se přestal ozývat. Uběhlo čtrnáct dní. Našla v počítači mejl: “Moniko, nezlob se, ale to už nejsi ty. Zamiloval jsem se, promiň.“ A k textu fotka.
Amáílie byla buclatá a krásně se smála. Ruku v ruce s Martinem na vozíku jim to moc slušelo.

TIP: mrkněte se ukázky autorské poezie
stránky věnované autorské tvorbě

publikováno: , tisknout stránku, zpět