
autorská tvorba

ukázky autorské prózy na duben

Olga Matzenka Fikrlová

Ve studené válce je na mazlení pes

Sousedovic Hanička měla malé štěňátko, říkala mu Bobíku. Z Bobíka se vyklubala Bobinka a ta porodila šest malých bobečků.
„Babí a mamí, když se nesmím s Bojarem mazlit, je hlídací, můžu si přinést štěňátko na hraní???“ žadonila jsem.
„Já nevím, asi ne,“ řekla nerozhodně matka. „V žádným případě, ty seš blázen, Bojar by ho nesnesl,“ rezolutně zakázala babička.
Ale pak odjela do lázní.
„Pojď sem,“ vyzval mě jednou ráno děda. „Jé, jé…,“ žasnu. V košíku leží černé klubíčko. „To máš na mazlení, ale nesmí k Bojarovi,“ zdůraznil děda a znovu se zachmuřeně ponořil do novin.
„Když je studená válka, proč by se to dítě nemohlo mazlit se psem?? Bůhví, co ji v životě čeká. A nás všechny,“ vysvětlil děda matce a ta jen zakroutila hlavou. Nikdy rodičům moc neodporovala.
Babička se vrátila z lázní, odložila klobouk a utrousila: „Dej tomu štěněti pánbu nebe.“
Mazlení a hraní s Alíkem bylo krásné. Jednou na dvorku však zmizel. Bojar cenil zuby, babička se s ním prala. Pak vydal z tlamy chlupaté zkrvavené tělíčko…
Tři dny jsem pak nemohla mezi děti, tak jsem byla opuchlá od pláče.
„A můžu mít ve studené válce, jak říkal děda, na mazlení aspoň kočku???“ zeptala jsem se nevinně asi po měsíci. Bylo mi pět.

Obrázek 2 Bobinka měla šest malých bobečků

Zora Šimůnková

Sýr

Koupil sýr. Koupil hodně sýra.
Rád by se pochlubil, ale věděl, co by řekla. Moc utrácíš by řekla. Za sýr.
Máš tu i jiný jídlo. Párky, rajčata, dvě starý housky, vejce a rybičky. Rybičky sou zdravý, by řekla. A rajčata taky.
Necpi se furt tím sýrem. Za ty prachy bys mohl mít večeři v hospodě. Teplou. Pořádnou.
Všecko tohle by řekla. Všecko tohle řekne, jestli uvidí ten sýr.
Opatrně a pomalu otvíral dveře. Otočil se zády a postupoval chodbou bokem, tašku se sýrem v té druhé ruce pod kabátem.
•Už neprší, Boženko, už neprší, hlaholil vesele. Hned jsem u tebe, hned.
Vběhl do pokoje a tašku se sýrem zastlal do postele. Až bude čas, uklidí to na bezpečnější místo.
A co když čas nebude? Nikdy?
Už ho zas volá.
- Jo – se – fe, Jo – se – fe!
-Ne, nechci ušetřit, nechci nic, rozumíte, a už nevolejte, položil mobil zpátky na místo.
Přihladil si vlasy, popotáhl svetr a vešel do kuchyně. Nikdo tam nebyl.
Boženka mu chyběla. Taky proto si jí ještě v nemocnici nahrál na mobil. Aby byla pořád s ním.
Ohřál si párky. Vzal si k nim hořčici, tu trochu potajmu. A rajčata, každé několikrát divadelně otočil v ruce, než ho rozkrájel. Ale se solí to nepřeháněl. Párky byly přece slané samy o sobě.
Jedl. Pomalu.
Pak otevřel knihu a hodinu si četl.
Mezitím se setmělo. Rozsvítil lampičku s úspornou žárovkou a knihu pečlivě založil.
-Tak půjdu asi spát, Boženko, otočil se k fotografii na zdi. -Dobrou noc, holka, poslal jí nemotorně polibek. – Zase ráno.
V pokoji se okamžitě vrhl k posteli a vytáhl tašku se sýry. Z přihrádky na ponožky vylovil včerejší rohlík a začal se zuřivě cpát. Kousky sýra padaly na oblečení, koberec a do postele.
Byl jako smyslů zbavený.
Papíry od sýrů pak nacpal k ponožkám. Vyvětral a teprve pak otočil obraz nad postelí čelem do místnosti.
Měl Boženku v každé místnosti.
Jak chodil, sledovala ho očima. Chlapi z práce mu to tak vyrobili. Aby nebyl tak sám…(

TIP: mrkněte se ukázky autorské poezie
stránky věnované autorské tvorbě

publikováno: , tisknout stránku, zpět