sdružení MARYŠKA
náměstí T. G. Masaryka
e-mail: info@maryska.cz
poštovní adresa:
Šunychelská 56, PSČ 735 81
URL: http://www.maryska.cz

ukázky autorské prózy na květen

Olga Matzenka Fikrlová

Vysvětlit hrdinu bylo těžké

Jak já ráda chodila do školy!! Až do páté třídy.
Třídní v mé první třídě krásně malovala, a tak jsme často tvořily spolu. Krajinky, kytky. Chválila mě. Celou třídu jsme všichni zdobili rudými hvězdičkami. A srpy, jako s ním chodila babička na trávu. A přes ně kladivy, ty zas používal děda na přitloukání hřebíků. Já to na rozdíl od vojenských holek namalovat uměla. Tak jsem se stala nástěnkářkou.
Jednou soudružka zvážněla a vyprávěla o tom, že první člověk vyletěl na Měsíc, jmenoval se Gagarin a je to sovětský hrdina. Nevěděla jsem, co to je.
Potom jsme se všichni radovali a kreslili rakety.
Učitelka mě zase chválila.
„Dědo, dědo, já dostala jedničku za raketu, kterou prý nějaký sovětský hrdina vyletěl do nebe,“ halekám a chlubím se hned ve dveřích. „Dědo, co je ten sovětský hrdina???“ ptám se překotně.
„Na tohle já nemám, Oli, vezmi si ji,“ řekl směrem k mé matce a odešel si číst své oblíbené klasiky.
„No tak tý holce něco řekni, ale chytře, ať někde nekecá,“ tlačila babička maminku. „Byl statečný, protože se nebál tam letět, je to moc vysoko, víš?“ vysvětlila mně máti tehdy.
A já byla spokojená.
„Sovětský hrdinové ji budou už pronásledovat pořád, chudinku!“ zařval děda odvedle z pokoje. „Ať jdou do prdele!!!“

Zora Šimůnková

Léto

Ve svém domku uprostřed březového hájku sedělo Léto.
Tvářilo se nevrle a unaveně. Už mělo všeho dost. Slunce, světla, krátkých nocí…Rozmrzele otočilo kalendář a počítalo, kolik času mu ještě zbývá do konce služby. ..Jak závidělo Podzimu, který se teď někde teprve zvolna probouzel.
Byl to lenoch, to si Léto myslelo už dávno. Ale těžko opravdu nadávat na rodného bratra.
Umělo si Podzim živě představit: až se konečně probudí, dlouho potrvá, než vstane a vytřese si z hlavy listí. Pak se ještě natáhne a bude lovit poslední sluneční paprsky, Podzim, na rozdíl od Léta, neměl světla nikdy dost. Někdy, když už se Létu zdálo, že se válí na sluníčku zbytečně moc dlouho, slunce mu prostě ztlumilo. Jednoduše jako žárovku. Teprve pak byl Podzim ochotný vstát a jít do kůlny míchat barvy na přírodu.
Lenoch jeden. Léto mělo ještě další sourozence: nejstarší sestru Zimu, ale s tou se moc nestýkalo- a pak Jaro. To bylo ještě malé dítě, o které se Léto muselo starat. Když už ho to někdy nebavilo, prostě Jaro dalo spát o pár dnů dřív.
Nemělo zrovna jednoduchý život.. Od Léta se moc čekalo. Mělo být pořád krásné, slunečné a hlavně dlouhé…
Obyčejně když takhle koncem dubna hlídávalo Jaro na lavičce před domkem, všechno to slyšelo. Lidské plány! Co je bláhovějšího! Byly různé, ale jedno měly společné: každý chtěl v létě potkat lásku.…
Byli hloupí ti lidé. Na rozdíl od nich Léto Lásku znalo.
Někdy chodívala kolem. Nebylo proč stát o setkání. Byla to dost protivná osoba. Na potkání recitovala seznam všech, kdo o ní kdy psali. Je pravda, ten seznam byl dlouhý, když šlo Léto kolem za tři dny, byla Láska teprve u jména Petrarca. Taky s sebou pořád nosila zrcadlo a neustále chtěla, aby jí potvrdilo, že je opravdu nejkrásnější na světě.…No dost protivná osoba.
Léto nikdy nechápalo, proč zrovna Lásku každý touží potkat. Navíc těm setkáním muselo asistovat. Držet slunce nad obzorem až do úpadu, jen aby si lidé řekli co nejvíce bláznivin.
A když už slunce padalo za obzor, občas ho někdo dokonce prosil, aby ještě zůstalo! V takové chvíli si Léto pomyslelo něco o bláznech, kteří nemají uznání, vyslalo slunce přímým kopem k Austrálii a otočilo dešťovým kohoutkem. To byl klid! Zalezlo do chaloupky a poslouchalo šumění deště. Zatímco děkovné bubny kouzelníků z Bornea slýchávalo dost často, v Čechách a tam okolo moc vlídných pochval neužilo…
Vždycky mělo být jiné, než bylo. Buď moc deštivé nebo moc suché, moc dlouhé nebo moc krátké, moc studené nebo teplé. A už mělo skončit, zatímco pro jiné mělo trvat věčně. Lidé si léto představovali jako novinovou zprávu: – vyvážené a objektivní. Ale stejně jako ona být nemohlo. Dřív, to se snažilo – stejně marně. V posledních letech už proto přicházelo, jak se mu zrovna hodilo. Někdy si dokonce pár dnů vyměnilo s některým se sourozenců, nejčastěji s Jarem nebo bráchou Podzimem, ale párkrát se už povedl i prohoz se Zimou.
Každopádně, ten lenoch Podzim pil Létu krev.
Co s ním, už by měl vstát…Nebo přijde rovnou Zima, a to nebude dobré.
Najednou Létu došlo, že před ním na stole leží miska se žlutými letními jablky. Každé jablíčko leštilo krajem svých modrozlatých šatů tak dlouho, až zčervenalo jak tváře dívek, které se koupaly u řeky. Pak už stačilo jen vynést košíček na zápraží a čekat.
Za chvilku začaly zelené listy břízek žloutnout a opadávat. Mezi bílými kmeny prolétl červený papírový drak a volal: Je podzim, je podzim…Láska proběhla kolem, paruku na stranu, ani se neohlédla. Utíkala před letními sliby, pronásledovaly jí jako hejno rozzuřených vos. Když se zvedl vítr a listí z bříz začalo opadávat, Léto vstalo z lavičky a protáhlo se. Uklidilo po zahrádce a vedle dveří opřelo dřevěné hrábě. Podzim se čas od času stavil a shrabal listí kolem domečku. V tom jediném se na něj dalo spolehnout.
Léto zavřelo ještě u domečku všechny okenice, pak zaklonilo hlavu a zamávalo do nebe…Jako zlatý šíp sjela mezi korunami stromů sluneční ruka a pohladila léto po vlasech…
„Ahoj, slunce, měj se dobře, zase se uvidíme“, zavolalo Léto. Ještě jednou zamávalo sluníčku, na dveře pověsilo cedulku s nápisem CLOSED, vkročilo do domku a zamklo za sebou dveře.

Jeanne Hornová

Proč má vykřičník tečku

Zazvonilo. Písmenka prvňáčků v dřevěných deskách se těšila, až je žáčci zvednou nad hlavu. Vždyť už to znala nazpaměť. „Děti, jak vypadá písmenko B?“ Školáčci zalovili v deskách a vytáhli „béčko“, kterému ostatní papírová písmenka říkala Bertík. Nemyslete si, děti, písmenka byla sice přáteli, dokonce sourozenci, vždyť byla součástí velké matky Gramatiky. A maminka si s nimi užila svoje. To bylo „Proč nemá Rexík, tedy R stříšku jako Řimbaba?“ tímto kamarádi poukazovali na písmeno Ř. „A proč má moje dvojče Á čárečku a já nemám“?, durdilo se krátké A Maminka byla trpělivá, jako všechny mámy, a tak dětem vše vysvětlila. Všechna jste důležitá; kdybyste měli všichni stříšky a čárky, tak se chudáci lidé nedomluví – jak by třeba vypadalo slovo „táta“- no zkuste to ťáťá“ – to je nesmysl,“ vysvětlovala Gramatika.
Nejvíce neposedný byl Vykřičník. Tenkrát se psal jako svislá čára, ovšem musela být rovná. Znáte však děti. Ručky neobratné, takže Vykřičník vypadal všelijak a děti si ho pletli s I, ba dokonce i se Závorkou! „Hele mami, vždyť já jsem na nic, jsem jen nepovedená čárka,“ někdo, kdo neumí pořádně psát si mě může plést se holkou, Závorkou, béé,“ brečel Vykřičníček. Maminka byla smutná, vždyť všechny své děti chránila jako kvočna kuřata. Ze zadumání ji vyrušil žák Pepíček. Napsal na tabuli větu „Dones sešit “. Paní učitelka zavrtěla hlavou: „Pepíčku, ale to je to věta rozkazovací, co tam patří?“
Pepíček napsal tečku. Celá třída se rozesmála. Pepa zrudnul, ale jelikož byl trošku zmatený, napsal ještě nad tečku čárku. Žáček se začervenal a čekal salvu smíchu. Kupodivu sklidil obdiv. Vždyť takhle vypadal Vykřičník daleko lépe. I ti největší „škrábalové“ při psaní rozkazovací věty věděli, že znaménko za větou je vykřičník, nikoliv závorka.
Vykřičník měl tedy dvě části a to se mu líbilo. Už si ho s nikým nepletli a v dřevěných deskách usnul s pocitem štěstí.

TIP: mrkněte se ukázky autorské poezie
stránky věnované autorské tvorbě

publikováno: , tisknout stránku, zpět