 |
|
Po pěti letech bez práce se mi naskytla možnost jít pracovat
do Bohumína. V životě jsem v tomto městě nebyla. Z beskydské
vesničky Morávka, coby kamenem dohodil. Po třech hodinách
strávených v autobuse, čekárnách a vlacích vystupuji na
bohumínském nádraží. Je pravé poledne pracovního dne. Jarní
slunce odhalilo nečisté chodníky i silnice, vítr si pohrává
s papíry, igelitkami a loňským listím. Slunce sice ještě
neopaluje, ale já už potkávám všechny jen hoooooodně opálené.
Asi chodili celou zimu do solárka.
Konečně jsem našla podnikovou ubytovnu. Hlásím se v recepci,
jestli se tak dá pojmenovat zasklená kukaň, ve které sedí
znuděná čtyřicátnice v dederonovém plášti s puntíkama. Vezme
si ode mne občanku a nechá si podepsat jakési lejstro o slušném
chování v ubytovací buňce a dodržováním nočního klidu. Platím
za garzonku na měsíc tři tácy. Doba, kdy v ní jeden nocleh stál
symbolickou korunu, je v nenávratnu. Vyfásnu klíče a pokyn jet
výtahem do šestého patra. Ze dvou výtahů nejede ani jeden. Po
schodoch, po schodoch ...
Po odemčení dostanu facku. Puchna na zblití. Oknem pouštím
dýchatelný vzduch. Prostor 2x2m je vyplněn rozvrzanou válendou
a odporným odřeným rádoby konferenčním stolkem. Jedna vestavěná
skříň, jedna elektrická zásuvka, jedno těleso ústředního topení.
Z reprodukce Ladovy zimy jde chlad. Linoleum prošlapané, ve zdi
desítky děr po hřebíčcích. Záchod hnusnější než na nádraží, v
koupelně pouze umývadlo. Voda náhodou teče i teplá. Sprcha je
prý v patře. Opravdu. Na opačném konci chodby, odhadem tak
padesát metrů. Po odemknutí nahlédnu i tam. Ze tří jedna funkční
sprchová baterie, na třídílném panelákovém okně loupající se bílý
nátěr. Jdu zpátky domů. Domů??? Brrrrrrrrrr, takhle přece nemůžu
nazývat tuhle celu! Jdu obhlídnou město. Paní, paní…obracím se.
Puntíkatý plášť málem vypadne z okýnka, jak se mě vehementně
snaží vrátit zpět. Prý při odchodu musím vrátit klíč. Poslušně
ho vracím. Je pověšen k ostatním na háček na obrovskou tabuli
pod číslo 622. Potkávám své spolubydlící. Poláci, Slováci,
Vietnamské rodiny, no co chcete na ubytovně? Ne nadarmo se jí
říká opičák!
Večer nemůžu usnout. Cizí postel je studená, naškrobené
povlečení šustí, puchna se nevyvětrala, naopak ještě se přidal
cigaretový kouř z chodby. Tenké papundeklové stěny přenášejí
zvuky od všech sousedů. Tu hraje televize, tam řve dítě, tady
se hádají, vedle o stošest vrže v pravidelném rytmu válenda,
někde teče voda. Musím být do práce vyspaná. V dalších dnech se
večer nacpu práškama na spaní. S přibývajícím teplem je puch
čím dál tím silnější. V kukani mi vysvětlili, že je to špatnou
kanalizací. Tady nebudu ani den navíc. Ještěže můžu v pátek
nechat Bohumín Bohumínem a jet za Pepou na Morávku.
Pročítám inzeráty a hledám podnájem. Marnost nad marnost.
Konečně najednou objevím inzerát, ve kterém starší paní hledá
společnici. Ubytování a stravování možné. Na seznamovací schůzce
jsem se zalíbila a tak jsem přijata. Heuréka! Po dvou a půl
měsících naposled vracím klíč od 622. A od 31. května bydlím u
paní, které by nikdo nehádal 91 let. V pokoji je postel, židle
a předpotopní sekretář, do kterého si stejně nemůžu nic dát,
v horní prosklené vitríně je sbírka různého nepotřebného
kuchyňského porcelánu a spodní skříňka je narvaná zažloutlýma
záclonama a dalšími životně důležitými hadry. Nemám ani kouska
soukromí, protože „můj“ pokoj je průchozí. Ale domovem se to
už s přivřením oka dá nazvat. Pomáhám v domácnosti, nakupuju,
plahočím se na zahrádce a večer „babrlinku“ držím za ruku a
povídáme si. Někdy jí čtu, někdy se spolu díváme na televizi.
Stejně má jen ČT1 a nefunkční dálkový ovladač. Chodíme spát v
osm hodin. V posteli ještě naťukám pár esemesek, nebo si chvíli
čtu. Hlavně, že je tu ticho a klid na spánek.
Dny ubíhají a já si na svou bábrli docela zvykám. Sice se
těžko smiřuji s tím, že jsem jako pubescentka povinována hlásit
důvod odchodu a plánovaný příchod, že si nesmím před spaním
pustit rádio, že kdykoliv přijdu domů, tak mám radiobudík
vytáhnutý ze zásuvky(aby zbytečně nežral proud) apod. V říjnu
odjela stará paní do lázní a vrátila se s outěžkem. Ne, nebyla
v jiném stavu, ale přivedla si chlapa. Našemu klidnému soužití
je konec. Dědek se ke mně chová drze, neodpovídá na pozdrav,
podezírá mne z krádeže sýra z ledničky, medu, cukru, kompotů
ze sklepa... Najednou se přede mnou zamyká špajzka/do které
stejně nechodím/, jsou uschovány klíče od garáže, kůlny,
půdy i sklepa. Neustále je mi něco vyčítáno, třeba že jsem
někde nechala otevřené dveře. Když je při odchodu do práce
zavřu, dostanu vynadáno, proč jsem je zavřela. Stěžuje si,
že pořád peru v babiččině automatce - pro nezasvěcené - pořád
je dvakrát do měsíce. Dědek převzal veškeré mé kompetence.
Chodí s bábrli k doktorovi, na poštu, nákupy a ti dva si
teď hospodaří spolu. Zůstal mi jen úklid a zahrada. I tak
si vyslechnu, že jsem líná a okolí domu zarůstá plevelem.
Tak nevím, které zlo je větší. Příšerná ubytovna nebo tohle?
A co takhle požádat si o městský byt? Bída! Takový nápad mělo
už asi šest stovek lidí přede mnou, jak se dozvídám z vyvěšeného
seznamu čekatelů na městském úřadě. Ale přece jen se na mne u
směje štěstí. K mání je byt 1+1 v Pudlově. A ihned! Po zaplacení
kauce 10 000 Kč držím v ruce dekret na byt. Čistý nájem + veškeré
služby suma sumárum necelá tisícovka. Lomikare, Lomikare ...
do roka a do dne. Je prvního června 2004.
Padesátka na krku a já místo abych se zapsala do Klubu přátel
žehu nebo si už zakoupila místo na krchově, vymyslím si vlastní
byt. Referentka mne vede do obytné čtvrti. Ty tři oprýskané
dvoupatrové cihlové domy přece znám. Jezdí kolem nich linka
autobusu. Věčně tu na žerdi visí koberce a proto se té ulici
říká Tépichštráse. Loni jsem z autobusu sledovala, jak jim tu
natírali okna. Teď jsem vedena do prostředního domu. Ještě
pořád můžu utéct. Dveře nahrazují plechová vrata bez kliky.
Schránky? Zvonky? Utopie!!! Vcházíme do příšeří chodby. Schody
zametané asi naposled loni před Vánoci, pod nohy se nám plete
pes, kočka, cikáně. Nos šimrá takový ten typický zápach takhle
obydlených domů. Stěny malované asi před dvaceti lety jsou
obité, počmárané, upatlané, závěsy pavučin…estetický dojem
na nule.
Vystoupáme do druhého patra. Po odemknutí pěkných
nových vstupních dveří opět facka. Podobný smrad jak na
ubytovně. V kuchyni jeden smaltovaný dvoudřez s kohoutkem
na studenou vodu, zametená betonová podlaha a ledabyle
vymalované zdi. V koupelně nic. Když říkám nic, tak myslím
opravdu nic. Ze zdi trčí zabandážovaný konec vodovodní trubky
a dva otvory v podlaze přikryté kachličkou dávají tušit odpad.
Referentka mne ujišťuje, že teď, když už ví, kdo bude byt obývat,
vše bude. Nová vana, baterie, bojler, kombi záchod. Reklamuji
ještě shnilé parapety a nenatřená okna zevnitř. Zevnitř každý
nájemník na své náklady. Ale parapety mi vymění.Dodáme vám i
elektrický dvouvařič a přímotop a do kuchyně lino. Mám prý
pochopit, že se nevědělo, kdo byt dostane. Poprvé v životě mám
výhodu bílé pleti.
Hledám dveře do nějakého pokoje. Má to být
přece 1+1, nebo ... šmankote, 1+1 znamená kuchyň + koupelna???
Referentka vyjde z kuchyně na chodbu a s omluvou mi vysvětluje,
že pokoj je naproti přes chodbu, kterou se zároveň chodí i na
půdu. Nevěřícně kroutím hlavou. Fakticky. Dalším klíčem odemkne
i tuto místnost. Zde, v pokoji, prkenná podlaha, opět
všudypřítomný smrad a jakž takž bílé zdi. Na stropě rezavý
kruh o průměru nejméně dva metry. Dostává se mi ujištění, že
závada na střeše je již odstraněna.
Ještě pořád můžu utéct ...
Jak se Helena rozhodne? Uteče nebo neuteče?
Rozhodne se pro nastěhování do nabízeného bytu?
Nebo vše na poslední chvíli odvolá?
zpět na titulní stranu prknonovely