Helena, skoro padesátnice a hlavní hrdinka příběhu, přijela z beskydské Morávky za prací do Bohumína, pohraničního města u řeky Odry. Prvním místem, kde v tomto městě složila hlavu, byl nepříliš útulný hotelový dům. Nevalné prostředí ji přimělo k tomu, aby si našla podnájem. Bydlení společně s 91 letou důchodkyní bylo bezproblémové do té doby, než si majitelka našla přítele. S tím má Helena neustále neshody a tak se rozhodne jednat. Pořídí si byt 1 + 1, který se nachází v obytné čtvrti, kde žije převážně Romské etnikum. Helena se seznamuje se svými novými sousedy ...

Ještě pořád můžu utéct. Můžu? Nemůžu! Zkusit se má všechno. Jdu do toho! Dostávám klíče a telefonní číslo byťáku. Referentka se se mnou dohodne na plánu všech prací, pak se rozloučí a zmizí na schodech. Ještě se jednou rozhlédnu, tak tady budu bydlet. Zatím se teda z té představy úplně otřesu. Ale!!! Až se to ještě jednou vymaluje, natřou se nová futra, zatím natřená jen základní barvou, tady si dám rohovou kuchyňskou linku, sem sedačku, záclony a do oken kytky. Jsem milovník kytek!!!

Před domem sedí na zídce mé nové sousedky. Tak vy tu teď budete bydlet? To jsme rádi, před vámi tam bydlel takový neplatič, ožrala, špína…měli jsme s ním jen problémy. Říkali jsme mu bezdomovec. Když ten byt čistili, byl toho bordela plný náklaďák. Dáte si s námi kafíčko? Vymlouvám se na neodkladné záležitosti a mizím. Ještě pořád to probírám s přáteli i rodinou. Názory se různí. Tato menšina je hlučná. Zase se nevyspíš! Aby tě neokradli! V takových domech se nekrade ... Přes předsíň ti budou chodit na půdu? Ale je to u hlavní silnice, autobusová zastávka pár kroků, obchůdek naproti, zdravotní středisko i zubař hned v dalším domě. Do centra a k nádraží deset minut chůze, do práce patnáct minut na kole, poblíž dva supermarkety. A mám dekret a klidně můžu za čas ten byt vyměnit za jiný. V pořadníku bych čekala pět, šest let. Za tu dobu by mě dědek přivedl do blázince. Začínám se těšit.

Hned druhý den po práci jdu vykoupit místní drogerii. Kýbl Primalexu, váleček, teleskopickou tyč, syntetiku na futra, Savo na ten rezavý strop, ředidlo, štětce, kýbl, lopatku, smeták, koště. Nákup naložím na kolo a táhnu k domovu. Nové sousedky mě uctivě zdraví. Ze zdvořilosti s nimi na chvilku zdrbnu. Dovídám se, že každá má čtyři děti a občas jsou mi pobíhající děti představovány. Sandra, Mário, Nikolas…hmmmm, samá pěkná česká jména. Za chvíli mám v ratolestech stejně chaos. Opět jsem pozvaná na kafíčko. Slibuji, že určitě zítra. K žerdi s kobercem přimknu kolo a táhnu malířské potřeby do patra. Na schodech mi střídavě upadne tyč nebo smeták a tak se zvědavě otevírají všechny dveře. Konečně se dosoukám až ke svým dveřím.

Převleču se a jdu na to. Začínáme, držte si klobouky, jedeme z kopce. Jako první bílím pokoj. Váleček na malování už jsem párkrát v životě držela, ale ještě nikdy jsem nemalovala strop. Buď jsem tak nešikovná, nebo někde dělám chybu. Primalex ředěný Savem drží na stropě jen z poloviny, druhá kape na mne a ošklivě štípe v očích. Bílá už je podlaha, okno, dveře, moje košile, tepláky i botasky. Na stropě jen šmouhy. Bolí mě ruce, záda i za krkem. Před osmou toho nechávám, trochu se umyju a jedu ke starouškům. Nikdo o mém bytečku ještě nemá tušení. Svůj pozdní příchod omlouvám spoustou papírování v práci. Bystré oko babičky zpozorní při pohledu na mé vlasy. Vy máte nabarvené vlasy? Co zalhat? To je jen takový barevný šampon, babičko, to zmizí. Teprve při pohledu do zrcadla zjistím, že mám opravdu hlavu melírovanou.

Další den po příjezdu z práce sedím se sousedkami na zídce a popíjím kafe. Donesla jsem ho celý sáček, aby mne hned nepomluvily. Mé zkušené oko sleduje čistotu hrnku. Hnusnou hliníkovou lžičkou jen párkrát promíchnu cukr a hned ji odkládám. Při kávě se dovídám, jak je která stará, jaké mají/spíše nemají/ vzdělání, že jsou na sociálních dávkách a že jejich manželé nemají práci. Opět se to kolem nás hemží spoustou hulákajících dětí, dotěrných psů a koček. Vracím prázdný hrnek a jdu do svého.

Z batohu vytáhnu fialku v květináči. Dostala jsem ji od spolupracovnice-ať mám něco do bytečku!!! Zvědavost mnou lomcuje, jak dopadla malba? Odborník se diví, laik žasne. Na stěnách i stropě spousta kocůrů. Pokus číslo dvě. Opět se snažím donutit barvu, aby ulpěla na stěnách a stropě. Některé pohyby už dělám se záviděníhodným grifem! Večer, poučená včerejškem, si u malého zrcátka čistím i vlasy. Jsem tak dolámaná, že už mě bolí i jízda na kole. Opět babičce zalžu něco o uzávěrce a padnu do postele, polknu Brufíka a poté, co bolest těla trochu polevuje, usínám.

Následující den zjišťuji, že přece jen už stěny i strop začínají být bílé. Ale mám prázdný kýbl. Jedu pro další várku. A zase ty naučené pohyby teleskopickou tyčí. Končím dříve, abych nedráždila staroušky. A jak se hodí, že jsem tu ještě před setměním. Za plevel v růžích už se babička před sousedy stydí. Ach, já chudáček, dolámaný mraveneček. Ale nevolá se ke mně mravenčí doktor. Za svitu pouliční lampy v noci obrývám růže. Ještě, že od zítřka mám dovolenou. Babičce sděluji, že mě bolí už týden příšerně páteř (to náhodou zase tak moc nelžu!!!)a že půjdu po práci k doktorovi (to už je lež jako věž) Ráno odjíždím (jako) do práce, ale vláček mě odváží do Karviné kvůli elektřině. Referentka prohlídne všechna lejstra, která jsem donesla a někam zatelefonuje. Jdou na mě mdloby, když mi sdělí, že bývalý nájemník už čtyři roky neměl elektroměr, že jsem jako nový odběratel a musím zaplatit jednorázově 1000 Kč. Dostanu číslo účtu, variabilní a jiné symboly a mám vystaráno. Jdu do banky dát příkaz k úhradě a opět se vracím do úřadovny. Jsem ten největší blbec pod sluncem, teda úřednice se aspoň tak tváří. Měla jsem to zaplatit na poště složenkou a přinést ústřižek. Ať řehtá úřední kobyla!!! Jsem Evropan, jsem moderní Evropan, ale pokud evropsky bezhotovostně platím, nemám nárok na evropskou elektřinu, protože předpis je předpis. Na účtu to budou mít nejdříve za tři dny, takže příští týden na shledanou!

Jdu aspoň do Tesca, kouknout na tu vysněnou kuchyň. Je tam. Se dřezem za patnáct táců, no nekupte to! Beru jí na výhodné /ale spíše nevýhodné/ splátky. Přivezou ji do pátku, při nákupu nad 10 táců se neplatí dovoz. Hurá!

Pokoj je sice ještě pořád šmouhatý, ale vůně Primalexu přehlušila původní smrad. Nejvíce malby je na podlaze. A přes zabílené okno není vůbec vidět. Umyju ho. Snažím se alespoň trošku umýt i podlahu. Co vypadá teď čistě, je po uschnutí opět bílé. Jdu ven vylít kýbl. Je tam nějak víc rušno. Spodní sousedce přivezli novou obývací stěnu. Staré se nosí ven, nové dovnitř, mezitím honící se děti, psi, kočky. Při vylívání asi pátého kýblu už je před domem klid. Pod stromem stojí opuštěná skříňka, spíše takový horní nástavec na skříň. Ptám se své nové sousedky, jestli to už nebudou potřebovat. Prý že ten, kdo si odvezl starý nábytek, tuhle skříňku nechtěl .A tak je na spálení. Vyškemrám první kus nábytku do svého bytu. Ó, jak hluboko jsem klesla. Sociálky si kupují nový nábytek a já, pracující, dostanu podpal! Ve vybíleném pokoji dám do čistého okna fialku a sednu si uprostřed pokoje na skříňku. Kdo má židli, ten bydlí!

Odpoledne jedu k babičce nahlásit marodku a lžu, že musím být na Morávce kvůli trvalému pobytu. Naposled spím v pokoji pro společnici, ale nikdo to ještě pořád neví. Čilý ruch nastává druhý den v kuchyni a koupelně. Řemeslníci zabudují vanu, záchod, bojler. Když zjistím, že ve dvacátémprvním století si mám po použití záchodu umývat ruce v kuchyni ve dřezu, sedám na kolo a přesvědčím referentku, že bych chtěla do koupelny alespoň miniumyvadélko. Vzdychne, že neví, jestli se to všechno vejde do rozpočtu. On totiž, můj nový záchod, spustil řetězovou reakci. Obě sousedky okamžitě nahlásily tekoucí záchody a po obhlídce instalatérem, že to jsou malé opravy, které si dělá nájemník sám, nahlásily už v poledne tak velké poruchy záchodů, že je nutno je v obou bytech vyměnit. Ale mé prosby vyslechla a v koupelně budu mít umyvadlo.

Už jsem ale z těch řemeslníků zoufalá. Kdo nezažil, neuvěří. Nejpodivnější je, že všude, ale úúúúplně všude je omítka. Jak se dostala do čistých ponožek, do mýdla, do rohlíků? Nevím, ale je všude. V kuchyni je zatím staveniště, tak natřu ta futra v pokoji. Pěkně šedou syntetikou.

Odpoledne přijel Pepa na čumendu a přivezl válendu, kterou mi zatím půjčil a taky polštář a peřinu. Bytem (a hlavně sousedy) nadšený není. A kdo to kdy viděl, šedou futra. Futra se přece natírají hnědou!!! Kruci, ty tu bydlet nebudeš, já to chci mít šedé! A natírám dál. Pepa se ještě rozhlédne a už se loučí. Ještě jednou se ujišťuje, jestli tu opravdu budu dneska spát. Budu. Večer s hrůzou zkouším lak, ale je lepkavý, takže nemůžu zavřít dveře. Lidičky pomoc!!! Já budu poprvé spát v cizím baráku a nemůžu se zavřít ...

Jak dopadne Helenina první noc v novém bytě? Nezažije šok?

zpět na titulní stranu prknonovely