Helena se pustila do rekonstrukce svého nového bytu. Zároveň stále bydlí i v podnájmu, o svých plánech přestěhovat se ale mlčí. Práce na zvelebování jejího 1 + 1 ale nejdou tak hladce, jak by si představovala. Dochází na první várku Primalexu. Naše hrdinka zažila také první střet s úředním šimlem, když vyřizovala zapojení elektřiny. Probíhá rozsáhlá rekonstrukce kuchyně i koupelny. Přestože je Helena ze všeho hodně unavená, je skálopevně rozhodnuta si svůj byt ponechat ...

Celou noc napůl bdím. Sice jsem k pootevřeným dveřím postavila barikádu ze skříňky a narafičila smeták s kýblem tak, že kdyby do nich někdo jen trochu potlačil, tak vše s rachotem spadne, ale katastrofický scénář byl zbytečný. Už v devět bylo v domě ticho. Jen venku občas zaštěkal pes. Nikdo mne neznásilnil, neuškrtil, nezabodl…

Ráno instalatéři začali bourat. Nechápavě sleduji jejich počínání. Protože v koupelně nemám okno a možnost větrání, bojler tam podle normy nesmí být. Bude v kuchyni. A zrovna v místě, kam plánuji rohovou kuchyňskou linku. Co jsem komu udělala? Proč, proč??? Koušu se do rtů, abych nezařvala. Evropské normy si strčte za klobouk. Jak to bude vypadat? Bojler v kuchyni??? Znechuceně opouštím kuchyň. Jdu se vykřičet ven. Volám na byťák, jestli není možná výjimka. Není možná. Do večera mám po náladě. Musím přizpůsobit kuchyňskou linku. Jak, to ještě nevím, nějak ten bojler musím z očí schovat. V noci místo spánku přemýšlím jak.

Ráno opět naběhli mistři vodníci a podvodníci a přikročili k nejdůležitějšímu úkolu. Napojit můj byt na veřejný vodovod. Věnuji se v pokoji natírání křídla z kuchyňského okna a z této bohulibé činnosti mě vyruší nějaký kravál. Třetí sousedka, kterou ještě neznám, se na chodbě rozčiluje, že ji měli upozornit, že nepoteče voda, že „treba děckom variť“, že si bude stěžovat a každé druhé slovo je opepřeno slovníkem nejsprostšího „haviřa“. To mi tu to soužití s Romy pěkně začíná! Naštěstí odborníci se nenechají rušit ve své práci a pokračují. Sousedka se vynadávala a zmizela.

Tak, paní domácí, hotovo! Mistr mi předvádí funkčnost všech baterií i splachovadla. Jen bojler není možno vyzkoušet bez elektřiny. Instalatérský učeň ještě zhruba pozametá podlahu a několikrát odnese dolů do auta vše, co tu po mistrech zůstalo. Na rozloučenou mu dám čokoládu, kterou jsem chtěla doplňovat energii. A uklízím kuchyň. Při vytírání podlahy zjistím, že není betonová, jak se na první pohled zdálo, ale že jo to tak ochozené linoleum. Aha, referentka slíbila nové lino. Iniciativně trhám starou podlahovou krytinu.

Všelijaká havěť v podobě rybenek, pavouků a broučků zběsile prchá do spárů podlahy. K mému úžasu objevím pod dřezem obrovský černý prohnilý půlkruh dřevotřískové podlahy a tím vlastně i zdroj zápachu. Opět žhavím dráty a volám na byťák, že na takovou podlahu nové linoleum nechci, že si to třeba zaplatím, ale ať mi aspoň ty dva čtverce podlahy vymění. Chudák referentka, asi se jí o mém bytě bude i zdát.

Opět jedu do Karviné do elektráren. Ano, platba už tam je. Ale hodiny mi zapojit ještě nemohou, protože jsem nepřinesla revizi nového odběrního místa. Nechám si raději dvakrát vysvětlit, cože to vlastně mám donést. Takže výlet bez úspěchu. Po návratu mám ale štěstí, protože referentka mi volá na mobil, že se jde podívat na tu shnilou podlahu. Dává mi za pravdu, že je potřeba to vyměnit a slibuje i elektrorevizora. Výborně, revize domluvená zítra na osm.

Jak bych to asi dělala bez dovolené? Radši nepřemýšlím. Další telefon. Tentokrát volá Tesco, že auto s kuchyní vyjelo a ať čekám před domem. Hurá. Pan řidič přistaví u okraje chodníku, otevře nákladní prostor a stojí. Já stojím taky. Tak tam stojíme oba a koukáme na sebe. Vy nemáte nikoho na odnos? A do kterého patra? Druhého? Tak si někoho sežeňte. Asi se netvářím zrovna vlídně, protože vytáhne ze složky dodací list a dává mi číst větu, že zboží bude bezplatně přivezeno až k domu, odnos si zajistí kupující. Popadnu nejmenší krabici a jdu do domu. Spodní sousedka říká, že Lukáš je někde venku a žádný jiný chlap doma není, druhá je na tom stejně, třetí ani neotevírá. Krabice s každým schodem těžkne. Dotáhnu ji do bytu a popadám dech. Při druhém výstupu potkám Lukáše. Je mu sedmnáct a skály by mohl lámat. Pomůže mi s ostatními krabicemi. Slibuji mu odměnu.Chce cigarety. To mě vyšlo ještě levně, mohlo to být horší!

Lukáš mezitím prohlíží byt a je zvědavý i na kuchyň. Rozbaluji jeden z balíků a ukazuji aspoň dvířka. Nadšeně mi je pochvaluje. Taky budou mít novou kuchyň, se zlatým proužkem, včera ji kupovali. Otázku, kde na to ze sociálních dávek berou, radši polykám. Další dny dovolené budu trávit sestavováním kuchyňské linky. K tomu ale potřebuji nářadíčko a to mám u babičky. Tak se jde na návštěvu. Nenápadně bábrlince naznačuji, že ve firmě můžu dostat jiné místo, ale bude to ve Frýdku a jestli bych ho opravdu dostala, tak se od ní asi odstěhuji. Neříká nic. No jo, už má dědka, už nejsem vzácná. Najedno dobře, aspoň to mé odstěhování pro ni nebude tak bolestné. Slíbím, že až půjdu k lékaři na kontrolu, že se zase za ní dojedu podívat. To jí připomene mou nemoc a začne se vyptávat, co mi na to dali, jestli chodím na rehabilitaci a musím dávat pozor při odpovědích, protože bábrlinka je bývalá zdravotnice!

Že se nestydím, takhle lhát staré paní! Utěšuji se, že milosrdná lež je lepší, než vraždící pravda. Na schodech k mému bytu málem šlápnu do psího hovna. Tak ta psí potvora mi tady bude takhle znepříjemňovat život? Naberu to na lopatku a odnesu do popelnice.

Doma rozbaluji balíky a skládám. Jde to dobře. Takové Lego pro dospěláky! Návod je jasný, ke stěně A přiložíte B, dno C, zadní stěnu D, přišroubujete šroubkem 1, utáhnete klíčem Z… Když už na to přestávám vidět, umyju se a jdu spát. Zjišťuji, jak je nešikovné to umístění pokoje přes chodbu. Zamknu kuchyň, odemknu pokoj, zamknu se v něm. Ještě mám žízeň. Zatracená práce. Odemknu pokoj a jdu do kuchyně. Svou metráčkovou postavičkou vrazím do zamčených dveří a odnese to naražený nos. Jdu do pokoje pro klíče, odemknu kuchyň, napiji se, zamknu kuchyň, jdu do pokoje, zamknu se v něm. Moc toho ale nenaspím. O půlnoci mě vzbudí hlasitá hudba.

Ve vedlejším baráku vyhrává disko na celou ulici. A je to tady. Tato komunita je hlučná. Do tří se bavím Tetrisem a pak je najednou ticho. Konečně usínám. Probudím se až v půl osmé. Za chvíli je tu revizor! Sotva jsem se stačila převléct, už klepe na dveře. Koukne na skříňku, bojler, spočítá zásuvky a po třech minutách je hotov. Revizní zprávu dá zítra na byťák. Tak kvůli těmhle třem minutám ještě nemám elektřinu! Sednu na kolo a jedu do centra. Dám si aspoň párek v rohlíku, už mi ta studená strava leze krkem! V drogerii opět dělám útratu a skupuji spreje proti domovním škůdcům, různé voňky, osvěžovače vzduchu a voňavé svíčky. V Bille nakoupím nějaké sušenky a chleba a paštiku a hodně pití, začínají děsný pařáky. Ach, takhle se vyvalit někde u řeky a chytat bronz, ať trochu zapadnu mezi spolubydlící.

Doma rozvěsím všechny ty vůně a luštím křížovky. Musím si konečně odpočinout. Zítra mě čeká běhání, je úřední den. Začínám ho na evidenci obyvatel. Jsem přihlášena k trvalému pobytu. Je mi ustřižen rožek občanky, do měsíce si musím vyřídit novou. Tak to uděláme jedním vrzem. Vlítnu k fotografovi. Venku na ceduli čtu: Průkazková fota přes video. Uvnitř chodím a hledám prodejnu video, přes kterou bych se měla dostat do fotoateliéru. Pán za pultem hledí na mé počínání a ptá se, koho hledám. Prodejnu video. Ale tady nejsou videa, tady je fotoateliér. No, ten právě hledám. Musím vypadat jak ten nejuhnojenější vesničan, protože obsluhující se znovu zeptá, co vlastně hledám. Sama nevím, co hledám. Koktám, že chci foto na občanku a četla jsem venku, že fota jsou přes video. Obsluhující potlačuje smích. Fotoateliér je zde a fotky do průkazek děláme přes video. Takže Vás natočím na video a vybere se nejzdařilejší snímek. Uf. Zaplatím čtyři fotky. Tak, pěkně zasmát ve světle reflektorů a je to. Pak si na obrazovce prohlížíme mé grimasy. Shodujeme se na jednom obrázku, za hodinu to bude. Mezitím dojedu na byťák pro revizní zprávu.

Tady bez zádrhelů. Na zítra slíbená výměna podlahy. Jedu zpátky do atelieru pro hotové fotky a s nimi opět na úřad. Nemám rodný list. Ten je v kufru u babičky. Ta bude ráda, že mě zase vidí! Jasnačka, babička mě vítá jako bych se vracela z války. Nenápadně strkám do batohu i svůj radiobudík. Když bude proud, bude i rádio! A nikdo ho nebude vypínat!!! A zase na úřad. Konečně mám vše potřebné. Dostanu místo občanky cár papíru, abych věděla, jak se jmenuji a kde bydlím. A honem na nádraží, ať vyřídím i elektrárny v Karviné. Tentokrát i tady jsou s mými dokumenty spokojeni a slibují v pondělí zapojit hodiny. Hrozím se. V pondělí? Ale já už budu v práci. To nevadí, hodiny se zapojují v hlavní skřínce na chodbě. No, ještě že tak. Do večera montuji další ze skříněk. V pokoji už není k hnutí.

Čeká už jenom ta se čtyřmi šuplíky. Tak to už není Lego, to už začíná být Rubikova kostka. Dle návodu k sobě dám dvě stěny A i zadní stěnu B a dírky pěkně vymažu lepidlem z tuby F. Vyjde mi z toho čtverec. Nic divného pod sluncem, možná by jiný šuplík mohl mít klidně tvar čtverce, ale skříňka je obdélníková, takže chybička se vloudila. Zavčasu odervat stěny od sebe, než lepidlo stačí zaschnout. Sestavila jsem šuplík pouze ze stěn A. Proto ta malinká, asi deseticentimetrová, odchylka. Rozestavuji po pokoji všechny stěny A, B i C. Znova čtu návod. Znova počítám stěny A i B. Výborně, naštěstí počítat umím. Teď už to půjde jak po másle. Připravím si všechny dílky k sobě, zapatlám lepidlem a pospojuji. Jenže teď, do toho pospojovaného už nelze vsunout dno. Rvu od sebe stěny A, B, C… kousek to jde, se zbytkem lomcuji marně. Lepidlo je kvalitní. Ještě chvíli přesvědčuji stěny A ať dobrovolně opustí stěnu B, už na ně jdu s pláčem. Tvrdošíjně odolávají. Slzami skrápím aušusová šuplata. Výhodou snad bude, že budou vzniklými fugami dobře větrané. Zatracené kutilství.

Ráno naběhnou dva montérkoví na kuchyňskou podlahu. Nedostanu se do koupelny a na záchod. To je nemilé, nemilé, nemilé. S třesoucím se žaludkem zvoním u sousedky v prvním patře.

Co čeká na Helenu u sousedů? Jak dopadne její prosba? Odejde s prázdnou?

zpět na titulní stranu prknonovely