Helena absolvovala první návštěvu u svých sousedů. Krok za krokem probíhá také rekonstrukce jejího bydlení. Život jí komplikují nejen neodbytní komáři, ale - jak sama říká: světě div se - také elektrárny. Aby toho nebylo málo, Helena vytopí vodou své sousedy v nižším patře, a tak je nucena jim část bytů rovněž vymalovat. Svépomocí se pustí do úprav interiéru koupelny. Dochází na montování kuchyňské linky a jejímu zavěšení. Jeden z vrtáků byl však větší, než samotná stěna. Vznikl tak nechtěný větrací otvor ...

Odmítám Pepovy pokusy mi vtipně vysvětlit, že takové okénko by se dalo jistě využít, třeba na podávání stravy, když budu sedět na záchodě. Nemám náladu na jeho blbé komentáře. V koupelně zametám vypadané kusy zdiva. Opět mě posílá nakupovat, tentokrát moždinky dvanáctky a bílý cement. Skříňku pověsit nemůžeme, protože cement bude dozrávat. Dostanu instrukce, že ještě zítra musím plošku několikrát navlhčit.

Rozhlédne se. Tak, co vrtáme teď? Garnyž. Opět důkladné přeměření, vyznačení, vrtání. Jedna strana dobrá, na druhé už je několik děr. Do jedné díry zapadla vrtačka málem i s Pepou, druhá tvrdohlavě odmítá jeho nápor, vrtačka vždy uhne. Asi je ve zdivu šutr. Mistr se do vrtačky ještě víc opře a stůl mu ujede pod nohama. Vrtačka spadla a vesele se točí naprázdno, Pepa leží pod oknem. Při pádu se zachytil o jeden díl okna a křídlo teď visí jen na jednom pantu, protože ten druhý padl za vlast. V hlavě sumíruji poskytování první pomoci. Napadne mě vyrvat přívodní šňůru. Vrtačka utichá.

Pepa se sbírá ze země. Jsi celý? Vypadá to, že je. Nepoučen nezdarem si opět přistaví stůl a zdolává zeď. Konečně hotovo. Garnyž visí na perforované zdi. Trochu nakřivo, ale nějak už je mi to fuk. Horší je, že nejdou úplně otevřít horní křídla okna. Ubezpečuji Pepu, že to je vlastně dobře, aspoň se mi za větru okýnko úplně neotevře. Teď ještě zrcadlo v koupelně. Pepa se ohání metrem a značkuje. Po první díře se ozve klepání na dveře. Sousedka posílá jednoho ze synů, že malí kluci už spí, ať toho pro dnešek necháme. Půl osmé. Tak jo, nebudeme si zadělávat na sousedské spory. Na kroužky věším záclonu. Pan mistr sdělí, že má hlad jako vlk a protože v Bille je do osmi, opět pádím ze schodů. Železná tyč, u které bylo přikurtováno mé krásné horské kolo, stojí sama. Kolo je pryč. Nevěřícně běhám okolo domu a s pláčem se ptám běhajících dětí i sousedů v okně. Nikdo si ničeho nevšiml. A pak, že se tu nekrade. Krade a za bílého dne. Zavolám policii. Popisuji hlídce kolo do protokolu. Mně i policistům je jasné, že ho už stejně nikdy neuvidím. Nutně ho nějaký zloděj potřeboval … ach jo, kdyby na něm aspoň jezdil do práce!!!

Tento den už druhá oběť. Sakra, proč musím být obětním beránkem zrovna já? Asi je to osud a dává mi znamení. Za chvíli ti, babo, bude padesát, vykašli se na kolo. Oblečeš se za dámu, vezmeš si botky na šteklu a pojedeš do práce autobusem. Ano, zní to pěkně. Ráno jsem se do práce v pohodě dostala. Ale dělám do tří a to už je dělnický autobus někde v garážích, takže pěšky asi čtyřicet minut, hahahaha, na podpatcích! A v tom horku! A sklenářství na opačné straně města. Zvykla jsem si nosit vše v batohu, takže teď táhnu sklo pod paží, kabelka mi překáží, pověšená na rameni stále sklouzává. Normálně si ji pověsím na krk a za pochodu docela nahlas nadávám na zloděje. Doma si nohy s puchýři máčím v lavoru. Když začne cvrlikat mobil, vyskočím a lavor se elegantně převrátí. Moře to neéníííí Tálinskej rybník, to jen já zkouším kvalitu své nové podlahy.

Zbytek modrého Latexu mi nedá spát. Co bych tak ještě natřela? Třeba zábradlí na chodbě. Bude ta barva vůbec na něm držet. Sláva. Sice při natírání semtam přitřu i zeď, ale co, je tak špinavá, že se tam pár šmouhů ztratí. Domaluji a se zalíbením se dívám, jak už to začíná být pěkné. Po cestě vzhůru do schodů se chytnu zábradlí. Já kráva. Takže tenhle kousek přemalovat! A pak do červena vydrhnout modrou ruku. Oknem zahlédnu srocení lidí. K vedlejšímu domu přijíždí sanitka a policejní auto. Že by se cigoši porvali? Po chvíli přijede i konkordie. Až tak??? Sousedka mne v okně zahlédne a když se vrací k plotně, sděluje mi smutnou novinu, že v hořejším bytě se oběsil chlap. Klid, klid, to by se klidně mohlo stát i na normálním sídlišti. Ale večer mi to nedá spát. Taky se tu asi jednou oběsím!!!

Další den dojede Pepa opět s plným autem. Pozorováni celou ulicí stěhujeme do patra mikrovlnku, televizi a kolo. Pepa mi půjčil obyčejnou čtvrtstoletí starou skládačku. Po vytáhnutí posledního a nejtěžšího kusu-ledničky až do bytu, mám najednou u dveří Lukáše. Proč jste neřekla, my bychom vám pomohli. Poděkuji za ochotu a s Lukášem se loučím. Volám babičce, že přijedeme autem a odstěhuji si věci. Babička mě vítá smutně. Důkladně prohlíží, co cpu do auta, abych náhodou nepřibrala něco, co není moje. Pak se loučíme a babička pláče a já taky pláču a Pepa se na to nemůže dívat a taky pláče. Jen dědek stojí ve dveřích hrdě jak generál, co vyhrál bitvu. Falešně se usmívám a loučím se i s ním. Ještě z okýnka zamávám a babička, stojící ve dveřích, se mi od silnice zdá tak maličká a křehká.

A zase mezi pobíhajícími psi a dětmi nosíme bedny a balíky nahoru. Z pokoje se stalo nepřehledné skladiště beden a pytlů. Do kuchyně konečně postavím stůl a židli. Protože, kdo má židli, bydlí!

Konec první řady prknonovely Kdo má židli, bydlí!

zpět na titulní stranu prknonovely