Montáž kuchyňské linky neprobíhala tak hladce, jak bylo Heleniným přáním. Dokonce i garnýž zazlobila. Při její instalaci to odnesl jeden díl okna, přesněji jeden z pantů, který "padl za vlast". Helena je postavena před realitu všedního dne - přímo od jejího domu jí někdo ukradl kolo. Se zatajeným dechem si jednoho dne vyslechne, že se v jejich domě oběsil jeden z nájemníků. Helena se definitivně rozhodne odstěhovat si své věci z bývalého podnájmu. Začíná nový život. Do kuchyně staví svou první židli. A kdo má židli, bydlí ...

Snažím se skladiště v pokoji zorganizovat aspoň trochu přehledně. Pořádek je pro blbé a inteligent zvládá chaos-kane mi na mysl cedulka z pokoje dcery, když jsem ji nabádala k uklízení. Televize! Snad se dneska už konečně budu dívat na televizi. Pepa odborně krouží anténou, chodí po pokoji mezi nastavenými bednami sem a tam, ale zatím s bídou chytám jen první program. Kdepak, tady to ruší zeď, anténa musí přijít rovnou na okno! Změna nevalná. Musíme ji natočit k vysílači, radí Pepa. Pak balancuje na parapetu a otáčí plastovým talířem. Chvilkami se objevuje Nova a Prima, ale jakmile Pepa anténu pustí z ruky, mám na obrazovce pouze zrnění. Honem, koukej, to je vysílání pro ženy!!!???

No jo! Pepa a srandičky! Chce to vytvořit držák, na který se talíř uchytí! Obětuji smetákovou tyč. Upínátkem připevníme anténu k tyčce a pomalu vystrkujeme z okna. Začíná se lepšit obraz i zvuk. Tyčku provizorně přivazujeme k okennímu rámu. Pepa plánuje, jak posvařuje konstrukci a našroubuje na rám. Večer se dívám až do půlnoci na bednu. Poprvé a naposled. Na noční provizorní upevnění antény jsem zapomněla a po příchodu z práce už nemám ani anténu, ani tyč. Zafoukal vítr a na okenní příčce zbyl jen uvolněný provázek. Nevěřícně vykukuji z okna. Ani tyčka, ani talíř. Vytáhnu nahoru jen konec koaxialu. Když ho zavěsím na okenní kličku, mám nekvalitní ČT1.

Nejhorší je, že už vůbec nemám přehled, co je v které krabici a vždy mi trvá, než něco najdu. Televizi sledovat nemohu, že bych se pustila do nějaké knížky? Překopávám bedny. Asi třicet knížek jsem přece měla v krabici od banánů. Vím to přesně, byla pěkně těžká!!! Nikde ji tu nevidím. Vracím film zpátky. Od babičky do auta jsem ji nakládala. Z auta před domem jsem ji přece taky vytahovala. Tady není. No hurá! Pomůžu vzdělanosti svých spoluobčanů. Tak dobře, ať si počtou, ale je mi to líto. Mimochodem, nemáte doma nějakou knížku, kterou byste obohatili mou ochuzenou knihovnu? Začínám být na své sousedy dost naštvaná. Nedej Bůh, abych jednou zapomněla některé ze dveří zamknout. A to noční odemykání a zamykání. Když mě probudí močový měchýř a já potom pobíhám po chodbě od dveří ke dveřím, protože samozřejmě zapomenu klíče v pokoji, to je opravdu situace k popukání … nebo spíše k počurání!!!

V hlavě se urodil plán. Budu spát v kuchyni. Jenže, jak dostat rozkládací lavici z pokoje do kuchyně? Jo, inženýr Pavel Pavel by se divil. On naučil pochodovat sochy, já naučím pochodovat své lůžko. Chtělo by to kameru. Válendu postavím na hranu a obyčejným dětským kutululu ji kutálím do kuchyně. Trošku se šprajcnu ve futrech, ale po několika přelezech pod lůžkem a přes lůžko jsem v kuchyni, kde už této noci spím. Jsem ale z toho věčného nočního odemykání a zamykání tak zblblá, že když mě opět vzbudí neodkladná záležitost, odemknu kuchyň, nacvičeným pohybem vytáhnu klíče, přeběhnu chodbu, odemknu pokoj, zjistím svůj omyl a běžím chodbou zpět do kuchyně a teprve odtud na záchod.

Zaškatulkovala jsem se mezi problémové nájemníky. V noci jsem totiž rušila noční klid. Teda, ne zrovna úmyslně, ale přece. Má postel je vlastně rozložená lavice. V poloze první-lavice s opěradlem, v poloze druhé, kdy se opěradlo sklopí, se z ní stává celoplošné lůžko. A já nevím, co jsem v noci dělala, ale nějak jsem se víc přitočila ke zdi a najednou jsem byla mezi zdí a opěradlem. Zkrátka ta užší část se naklonila mou vahou ke zdi, mě tam klidně skřípla a ještě se s rachotem na mě převrátila ta širší část a zakryla mě jak víko rakev. A teď, babo, raď. Jestli se zvednu nahoru, překlopená část se odklopí zpět a protože má určitou váhu, asi to nebude padání husího pérečka. Vlevo mám zeď. Vpravo rozloženou lavici. A uvězněná do vánoc tu být nehodlám, tak musím něco konat. Bez pomoci, protože jsem tu zamknutá. Píďalkovými pohyby se pomalinku vysouvám trojúhelníkovým otvorem za nohami. Kontroluji polohu přiklopené lavice, abych ji mohla v nejhorším zachytit. Konečně jsem vysvobozená. Opatrně chci lavici opět uvést do spací polohy, jenže nožky tento manévr nezvládly a normálně se podlomily. Přes veškerou opatrnost mých pohybů se užší část lavice propadla a na místo lůžka vytvořila nakloněnou rovinu. Vypadá to komicky. Lavice s unaveným opěradlem.

Vzdávám to. Nebudu tu ve dvě hodiny v noci opravovat nábytek. Posbírám polštář a peřinu a spím na zemi. Druhý den po návratu z práce se sousedi ptají, co jsem tam v noci stěhovala. Nebudu si vymýšlet žádnou lež. Spadla se mnou postel. I další noci spím raději na zemi. Pepa přijede, kroutí hlavou a nevěří vlastním očím. V sobotu mi na chatě uřeže na míru dva pořádné špalky. Teprve potom se dá na lůžku opět spát. Protože už mám v bytě několik cenností-třeba pět let starou televizi a šest let starou mikrovlnku, rozhodla jsem se, že si byt raději pojistím. Čert nikdy nespí… a v takové lokalitě…a po zkušenosti s uzamčeným kolem! Pojišťovací agentka mi nabízí roční pojištění asi za dva tácy při plnění dva miliony. Ne, že bych byla taková lakomá Barka, ale když spočítám hodnotu svého majetku, vyjde mi částka asi deset tisíc a to už hodně nadsazuji, abych před pracovnicí nevypadala jako nějaký nýmand. S údivem na mne hledí, tak honem vysvětluji, že to je jen malinkatý byteček 1+1 a že se teprve zařizuji. Dlouho hledá v nějakých tabulkách, vzdychá u toho a určitě si myslí, z tebe se tak pojišťovna opeří!!! Nakonec vydoluje plnění na sto tisíc a roční pojistné 550 Kč. Podepisuji. Na rozloučenou mi dá kolečko do supermarketových vozíků. Děkuji za nečekaný dar.

Začalo pořádně pršet. Lije už druhý den. V koupelně zjistím, že ze stropu kape-naštěstí do vany a jedna stěna už je smáčená do půlky zdi. Volám byťák. Referentka je někde v terénu. Na záznamníku nechávám vzkaz , že mi plave koupelna a zoufale volám o pomoc. Za hodinu přijíždí referentka na obhlídku i s nějakým instalatérem. Nepochopila z mého lamentování do záznamníku, že teče střechou. Ale odborník je odborník na slovo vzatý a leze na půdu, aby zjistil stav věci. Nějaký sběrový aktivista nutně potřeboval odevzdat našim hutím staré železo, takže oderval ze střechy plechy a je tam jen lepenka. O referentku se pokouší mrákoty a volá policii. Sice zloděje nedopadnou, ale asi je to kvůli pojištění domu. Policejní auto v této lokalitě není ničím výjimečné. Voda už prosakuje i do kuchyně. Stává se ze mne obojživelník. Tak tady spát nebudu. Ale válendu odmítám stěhovat, tak si vedle v pokoji ustelu na zemi. To jsem to dopracovala! Na kartonech od kuchyňské linky, mezi krabicemi a balíky.

O půlnoci začalo rádio hrát jak na lesy. Při útěku ze zaplaveného území jsem s sebou sice vzala radiobudík, ale zapomněla jsem, že když ho vytáhnu ze zásuvky, musím nejen zadat aktuální středoevropský čas, ale i nastavení budíka. Rozespalá a bez brýlí jsem chybu napravila. Ráno hraje budík v šest, protože bez brýlí jsem si spletla šestku a pětku. Protože v šest mi normálně začíná pracovní doba, přijela jsem do práce pozdě.

Jak zareagují na pozdní přichod Heleny její podřízení? K jakému kroku se Helena rozhodne v souvislosti s neutěšenou situací domovní chodby?

Sledujte další díl prknonovely Kdo má židli, bydlí II. Vychází už v pátek 21. října 2005.

zpět na titulní stranu prknonovely