Helena se konečně dočkala! V jejím bytě se objevila televize. Při jejím zapojování přistoupila Helena opět k improvizaci. K upevnění antény použila provizorní držák vyrobený z násady od smetáku. Jenže, foukl vítr a násada i s anténou byla ta tam. V noci se Helena rozhodla, že si udělá ložnici v kuchyni a tak stěhovala svůj gauč. Rázem se zařadila mezi „problémové“ nájemínky, rušila přeci noční klid. A aby toho nebylo málo, podařilo se jí při stěhování ulomit nohy postele. Po zralé úvaze si Helena byt ve svém vlastním zájmu pojistila. Její radost však pokazilo zjištění, že někdo ukradl kovovou střešní krytinu a zapříčinil tak, že naší hrdince při dešti kape voda do bytu. A aby toho nebylo málo, Helena díky nočnímu rámusu v baráku zaspala do práce ...

Co čert nechtěl, šéfová už na mne čekala a významně mi ukazovala svůj časoměřič. A mám po prémiích! Nemá cenu jí vysvětlovat mou noční anabázi. Vrták Pepa opět přijel. Přivezl mi skříň. Obětoval původní skříň z dětského pokoje, polepenou desítkami samolepek, která naposled sloužila na ukládání kompotů ve sklepě. Žasnu jak dovedou být lidi na sebe hodní!

Tentokrát budeme instalovat spodní skříňky a dřez. Vrtačka opět pracuje do úplného přehřátí. Na nerez dřez je však krátká. Tam, kde chtěl Pepa vyvrtat díru, je pouze malý škrábaneček. Znamená to, že jsem koupila dřez velice kvalitní. Pepa jede koupit speciální vrtáky. Konečně je dřez upevněn ke dřezové skříňce a dokonce i ke zdi. Pan mistr asi předpokládá, že by se mohl vyvrátit pod mým náporem…teda ten dřez, ne Pepa! A dokonce už je napojen i sifon. Nesmím dřez do zítřka používat.

Lidičky, to mi snad ten kutil Tim udělal schválně. Po příchodu z práce se hned po odemknutí skácím. K pachu plísně, který vychází z koupelny, přibyla „vůně“ kanalizace snad z celé ulice. Ještě nefunkční sifon pustil veškerou tu puchnu ke mně do kuchyně. Napouštím do sifonu honem vodu. Příval smradu je zastaven, ale v kuchyni se uhnízdil a hned tak ho nevyženu. Zlověstné ťukání prozrazuje, že sifon kape. Honem pod něj strčím kýbl a volám Pepovi, ať s tím přijede něco udělat, nebo ať mi poradí. Prý mám dát pod sifon kýbl, šmankote, ještě že jsem mu zavolala, to by mne opravdu nenapadlo.

Další dny je na střeše rušno. Pokládají se nové plechy. Zatopení už nehrozí, tak teď jen přímotopem vysušuji koupelnu, kupodivu, voda se zastavila u mých vlnek. I tak vysychání trvá asi týden. Pak špachtlí sloupávám odlupující se omítku a potom koupelnu konečně zase bílím. Kamarádka je zvědavá na mé bydlení. Do telefonu ji varuji, že to, kde bydlím, ještě zdaleka nepřipomíná byt, ale její zájem mě těší a tak se domluvíme. Hrdá na to, jak práce v mém bytě pokročily, ji táhnu k našemu domu. Už u hlavních dveří, teda lépe řečeno vrat , brzdí. Do patra už používám násilí. Zacpe si nos a rudou ji smetištěm na schodech dotáhnu až k mým dveřím. Z tašky vytahuje dárečky do mé nové domácnosti a po obhlídce bytu odmítne kafe a táhne mne ven se slovy, že když je tak pěkně, nebudeme sedět uvnitř. Venku, už dost daleko od domu, se mi svěřuje se svými příšernými pocity. Spolu přemýšlíme, co se s tím dá udělat! Požádej bytovou správu o vymalování chodby. Dej si udělat dveře na chodbě. Jo, dobrý nápad, děvče. Ale to hlavní jsem ti neřekla, že ta chodba pro ně musí zůstat průchozí, protože se tudy dostávají na půdu. A jak často tam chodí? To já nevím, ale podle zašlapaných schodů několikrát denně.

I tak to bude pomoc. Večer se zamkneš a máš klid. Vím, že to se mnou myslí dobře a hned druhý den jednám. Na byťáku se dozvím, že se chodby malovaly před dvěma roky, že zkrátka jsou to čuňata a neumí si ničeho vážit. Když vezmu stav schodiště, jaký je, moc těm dvěma létům nevěřím. Referentka zahlédne mé pochybnosti a dává mi nahlédnout do spisů našeho domu. Opravdu. Předloni vybílené chodby a nasazená plechová vrata, když dveře někdo ukradl. Loni natíraná okna, oprava střechy. Letos na jaře oprava komínů a před týdnem opět oprava střechy, protože někdo ukradl plechy. No prosím. A pak, že se nic neděje. A teď si vemte, že ze čtyř nájemníků platí řádně jen dva. Jen na Vašem bytě nechal původní majitel dluh kolem dvaceti tisíc a s tou starou pod Vámi máme taky několik nevyřízených účtů.

Referentka zvedne obočí. A dveře mezi první a druhé poschodí? To musíte sepsat žádost a musí se k ní vyjádřit stavební odbor. Ale pokud si chcete chodbu vybílit sami, sádru a Primalex dodáme. Tak fajn, beru. Ještě téhož dne se ze mne stává štukatér. Marně pátrám v paměti. Voda do sádry? Sádra do vody??? Pamatuji si, že musím místo nejdříve navlhčit. Z PET-lahve si vyrobím kropítko. Jak mi to zpívávala maminka, když jsem nacabrala v koupelně??? Andulka konopí močila. Jsem mokrá já, je mokrá celá stěna, jen místo, které chci sádrovat je suché. Že by slabý střik? Asi to bude prachem z opadané omítky a malby. Vymetu smítka smetáčkem a konečně zůstávají místa po obstřiku mokrá. Sádra v misce mezitím ztuhla. Těžký život kutilův. Zkamenělinu vysypu do kýble a namíchám novou sádru, pak se snažím vyplnit vytlučené otvory. Zedník ze mne asi nebude. Řídká sádra vytéká ven a na stěnách tvoří krápníky. S hustější hmotou už se pracuje o chlup lépe, ale tato konzistence má chvilkové trvání a vzápětí je to opět kámen. Ještě několikrát namíchám sádrovou kaši a lepím zeď. Asi po dvou hodinách vyplňování děr, vrypů a ulomených rohů mi to jde tak, že si asi udělám novou rekvalifikaci.

Druhý den zkontroluji své dílo a jdu malovat. Takže poprvé v životě bílím schodiště. Nevýhodou druhého patra je strašně vysoko strop, na který z točitých schodů nedosáhnu. Navíc, má teleskopická tyč odmítá teleskopovat a tak si vypomáhám ještě tyčí k mopu, kterou k neteleskopické tyči navážu provázkem. Dlouhé bidlo se mi pod tíhou válečku v bodě spojení ohýbá, opět je barva všude možně, jen na stěnách poskrovnu. Několikrát se mi podaří do kyblíka s barvou kopnout, ještěže je to vyfasovaný erár. Konečně po týdnu mám své schodiště bílé.

Znovu útočím na byťák, že by to chtělo ještě latex. Čtu referentce myšlenky…rozpočet…ale výdejku na Latex jsem dostala. Ještě ten den natírám asi metr vysoký pás zelenkavě. Mé počínaní chvíli sleduje soused-prvňáček. Proč to maluješ? Abychom to tu měli pěkné! Namaluješ to i tady? Ukazuje na jejich hnusnou pocákanou zeď. Ne. Jenom semhle a tam si to natřete zase vy, vždyť taky máte ručičky. Chodba je teď nádherná, už chybí jen přimalovat kytky a motýlky! Kroť své vášně!!! Vedle dveří pověsím na zeď obrázek z kalendáře, který jsem vsunula do rámu, který kdysi ležel před domem a sousedka řekla, že si ho klidně můžu vzít. Když ho nepotřebovali tenkrát, tak snad ho nechají viset i teď.

Po několikáté smetu schody až do přízemí, tentokrát už poučená, vybavuji se jednorázovou filtrační maskou. Operátorka na sále je proti mně hadra! Ve svém patře schody několikrát umyji. Hnusná kamenina vypadá po uschnutí stejně jak neumytá. Takže po práci jedu kam? Ano, na byťák škemrat o barvu na schody. Protože už mám zábradlí natřené modře, žádám o modrou barvu. V sobotu opět natírám, natírám, natírám. Můj způsob se bude odborníkovi zdát možná dost divný, ale jak natřít schody, po kterých se potřebuji dostat domů?

Natřu část schodu vlevo, část schodu vpravo, uprostřed si nechám kousíček volný a když dojdu až na konec svého schodiště, zařazuji zpátečku. Ještě dole na posledním schodu nechám ceduli Čerstvě natřeno, ale pochybuji, že by si toho nikdo nevšimnul!!! Opatrně našlapuji na ještě nenatřenou část schodu a ohnutá natírám nenatřené místo níže. Takhle pracně, v hlavě nahrnutou skoro všechnu krev, couvaje domaluji až ke svému bytu. Zálibně si prohlížím své dílo. Zasloužím si aspoň kafe. Zapnu konvici a pomalu se mi vrací krev z hlavy do žil. Vyčerpaně se natáhnu na válendu. V tom slyším na schodišti stádo koní. Otevřu dveře a nevěřím vlastním očím. Po nezaschlé barvě stoupají vzhůru Lukáš a další dva kluci. Ne!!! Ta barva je ještě mokrá! Lukáš i dva komplicové se zastaví a začnou přešlapovat na natřených schodech. Asi budu vraždit, ale to si pěkně odsedím, protože mi to přišijí jako útok s rasovým podtextem. Lukáš drmolí nějakou omluvu a všichni tři jdou mokrými schody opět dolů. Volám za nimi, že přece museli vidět tu ceduli. Začínám pochybovat, jestli dotyční vůbec umí číst!!! Takže neděle jak vymalovaná, opět pro velký úspěch natírám schody. Tentokrát mám výhodu, že aspoň u kraje už můžu vystoupat po uschlé barvě a nemusím tu cvičit prostná jako včera. Na posledním schodu nechávám natáhnutou šňůrku k zábradlí a ceduli tentokrát pověsím na ni. Konečně bych mohla nahlásit, že po dobu mé služby se nic zvláštního nestalo.

Schody jsou suché a celá chodba /teda ta moje/ je nádherná. Natřela jsem zelenkavě i dveře na půdu, no radost pohledět. Teď už se stydět nemusím. Dokonce tím malováním pomalu, ale jistě, zmizel i ten typický zápach. Mezi kuchyň a pokoj natáhnu starý obnošený běhoun. Radost vydržela asi tři dny. Na půdu nebo z půdy se nutně něco stěhovalo, takže mám koberec samou černou šlápotu, otlučené rohy, zdi, odřené zábradlí a dveře na půdu se spoustou špinavých otisků A aby si i pejsek vyzkoušel nové schodiště, zase mi tu nechal pozdrav. A na schodu u mého bytu, opět několik špačků. Na zemi papírky od lízátka, oplatků, nanuků… a jako poněkolikáté už, vedle bytu paní Slušné igelitka se smradlavými odpadky. Paní Slušná jí říkám od doby, kdy instalatérům, co mi dělali koupelnu, nadávala slovníkem toho nejsprostšího „haviřa“ jen proto, že na dvě hodiny uzavřeli hlavní přívod vody. Znechuceně jedu na byťák a málem s pláčem vyprávím referentce, jak jsem se nadřela a výsledek je nulový. Má pro mne novinu ...

Jaká novina čeká na Helenu na byťáku?
Bude to příjemná zpráva nebo informace, která Helenu dorazí?

Sledujte další díl prknonovely Kdo má židli, bydlí II. Vychází už v pátek 28. října 2005.

zpět na titulní stranu prknonovely