Krok za krokem se z neútulného prostředí stává byt podle představ Heleny. Ta se tentokrát pustila do zařizování kuchyně. Po peripetiích se sifónem, který dokázal zamořit nelibou vůní kanalizace celý byt, se Helča připravila na návštěvu své kamarádky. Ta navyšla z údivu, kde se to naše hrdinka rozhodla bydlet a tak hodila „do placu“ alespoň pár nápadů na zlepšováky. Jedním z nich je myšlenka vymalovat chodbu, která to notně potřebovala. K tomu si přidala i natírání schodů. I to se neobešlo bez extempóre, když čerstvě natřené schody pošlapali její spolubydlící ...

Stavební úřad schválil oddělení prvního a druhého patra. Mám prý se kouknout do vedlejšího domu, jak je to tam vyřešeno. Zvědavě se vydávám na průzkum. No mě snad picne. Na chodbě u vstupu do bytu je kovová mříž. Ano, já jsem sice chtěla vraždit, ale zatím jsem mimo několika komárů nikoho nezabila, tak za co žalář? Znova na kolo a zpět na byťák. Na kousek papíru črtám, jak si představuji oddělení zabudovanými dveřmi už dole mezi prvním a druhým poschodím. Vysvětluji, že mříž proti zvířatům a špačkům a papírkům stejně nepomůže. Referentka se podívá na mnou počmáraný papír, zamyslí se a pak rozvážně řekne, že to je dobrý nápad a že se tam zajde se zedníkem podívat. Jen se musíme vlézt do dvou tisíc!!!

Doma zasádruji vybité rohy, natřu odřené zábradlí, přesádruji čerstvě vyrytý kosočtverec, umyji schody, znovu natáhnu vyklepaný běhoun a zase je mi fajn. Ráno vystartuji do práce a před svými dveřmi šlápnu na psa. Nevím, kdo je vyděšenější víc. Zkrátka, venku už se ochlazuje, tak si pejsek bivakuje na mém koberci. Tak pro tebe, potvoro jsem ho tu nenatáhla! Koberec jsem prozatím srolovala a postavila ke dveřím. Natáhnu ho, až budou dveře. Druhý den už tam ale běhoun není. Tak tato oběť mě bolí nejméně. Lehce nabyl, lehce pozbyl. V kuchyni už se mi líbí. Chce to pár maličkostí na oživení. Na horní skřínku moždíř a starou keramickou bábovkovou formu. Na druhou kafemlýnek a porcelánové nádobky na olej a ocet-památka na tátu. Lovím v krabicích své poklady. Občas jsem dostala dárky, které doteď ležely ladem. Přišla jejich chvíle. Postel bude hlídat čarodějnice, na záclonu připnu malého motýlka z korálků. Na zeď přijdou tyhle vyšívané obrázky. Na lustr zavěsím zvonkohru. Jů, já to tu mám pěkné! Popadla mě stěhovací mánie, takže jsem se s oblečením zabydlela ve skříni a kuchyňské nádobí už je všechno nastěhované ve skříňkách linky. Konečně zmizely všechny papírové krabice a pokoj už je skoro prázdný. Vévodí mu polepená skříň. S tou bych měla něco udělat. Pokouším se strhávat samolepky. Jde to ztěžka, nehty už mám dolámané a skříň vypadá ještě hůř než předtím. Chtěla by nový kabátek. Jen ne natírat!!! Při pohledu na štětec mi po těle vyskakuje kopřivka! Našla jsem zbytek tapety z doby, kdy jsem u bábrlinky tapetovala předsíň. To je nápad! Rozložím si tapetu na podlahu, změřím skříň, vyměřím tapetu, fajn, vyjde to. První kus odstřihnu a začínám lepit. Boky už mám, teď přední stěny. Koukám na zem a nevěřím svým očím. Kdo mi to nastříhal na takové kousky? Já jsem kutil Tim! V tom zápalu jsem si nevšimla, že stříhám všechny vrstvy najednou. Tak to budu mít z několika dílů, snad si toho nikdo nevšimne! A protože jsem ta největší šikulka pod sluncem, nateče mi lepidlo i na oblečení ve skříni. Zavčasu bych toho měla nechat.

V noci mě probudí děsný kočičí mňoukot. Jdu po zdroji. Kočka je zamčená na půdě. Klíče od půdy nemám, tak usínám za kočičího mňoukání a škrábání na dveře. Následující den jsem objednaná k zubaři a proto končím dříve. Vlítnu do baráku, že si ještě honem vyčistím zuby a ejhle, mám návštěvu. Na posledním schodě sedí Lukáš s dvěma kamarády a hulí jak tovární komíny. Tak takhle, miláčkové, ne. Já tu mám potom nahuleno a špačky si po sobě taky neuklidíte! Upínám své motlitby k aktualizaci plánu oddělujících dveří. V dalším týdnu opravdu naběhl zedník a mám dveře…… a nepřátele! Ještě jsem ani nebyla v baráku a už se na mě sesypali sousedi jak sršni. My se musíme dostat na půdu!!! Ujišťuji je, že klíč dostanou. Mám nakonec štěstí, že jsou tak zaneprázdnění tím nicneděláním, že do dneška je jen jeden klíč od půdy a ten má sousedka v přízemí. V prvním poschodí na mě vyjede paní Slušná, že kdo to kdy viděl, ona tam bydlí tak dlouho a dveře tam nikdy nebyly, tak proč teď?

A že řádně platí /aha, jak to říkala ta referentka?/a její dveře nikdo nespraví a ukazuje na díry kolem futer./ No, mezi námi, ty vznikly třískáním dveří/. Uklízím po zedníkovi a zase natírám. Teda, až to dodělám, tak všechny barvy a štětce vyhodím! Tentokrát namíchám i sádru a spravím sousedce těch pár děr. Třeba si ji trochu udobřím. Byl to dobrý tah! Když vidí mé počínání, tak děkuje a prý, nedělejte si škodu, paninko. Ale jakápak škoda, já chci, abychom to tu měli pěkné! No, nebudu jí přece vykládat, že její tašky s domovním odpadem byly jednou z příčin, proč tam ty dveře jsou. Po práci jedu na byťák pro klíč od dveří a hned k zámečníkovi přidělat druhý. Koukne se na číslo a podá mi hotový. No jo, bezpečnostní zámek to není, jen nesmím říct sousedům, že se to dá tak lehce koupit! S přízemní sousedkou se při předávání klíče domlouvám, že večer budu zamykat a klíč zůstane v zámku, tak aby si prádlo na půdě pověsili a posbírali během dne. Ať mám večer soukromí. Jdu nahoru a zjistím, že novým klíčem neodemknu.

Co mi to prodali? Mám klíč, ale ten tam nepasuje. Znovu klepu u sousedky, půjčte mi ten klíč ještě jednou, já nevím, jak mi ho udělali, já se tam tím druhým nemohu dostat. A na kolo a k zámečníkovi. Ano paní, to znám. Zkrátka zámek je slovenský, klíč slovenský a český klíč stejného čísla je v průměru silnější a na důkaz šuplérou změří oba klíče. Český je o půl milimetru hrubší. Jak na to? Buď máte manžela nebo šikovného souseda s vrtačkou(jo milý pane, radši nechtějte vědět, co já mám za souseda!!!!!) nebo si musíte pomoci sama. Vyšroubujete zámek a otvor se pokuste zvětšit, třeba takovýmhle „forichtungem“. Nevím, proč na mne používá cizí slova, když mi ukazuje obyčejný důlčík. Jedu domů. Po vyšroubování zámku se snažím zvětšit dírku o půl milimetru. Za použití veškeré své síly a všeho dostupného nářadí, protože důlčík zrovna nemám, se mi po půlhodině podaří otvor zvětšit. Nejen, že mám mozol na ukazováčku, ale ještě si při uklízení zabodnu šponu pod nehet a krvácím. Ale! Klíč jde do zámku strčit a dokonce s ním jde otočit. Našroubuji zámek a zamknu. Po několika měsících mám v noci konečně pocit bezpečí. Prosím, podobnost s reklamou na jakási křidélka je čistě náhodná!!!

Jsem nepoučitelná. Rozhodla jsem se opět natírat. Tentokrát podlahu v pokoji. Zbyl mi nějaký Latex z koupelny, chemizuji, slévám bílý s modrým, snad toho bude dost. Večer zase necítím záda, ale podlaha v pokoji je nebesky modrá a konečně vymizel ten původní zápach. Po práci se vydrápu do schodů s kolem na hřbetě a po odemknutí nevěřím vlastním očím. Na schodech psí hovno. Letím do přízemí a láteřím, že opravdu nevím, na co tam ten zámek je…sousedka asi neví, co chci říct, tak se hned brání, že vždycky zamyká…pokračuji, že když někdo leze na půdu, tak proč bere ssebou všechna zvířata? Jednou je na půdě celou noc zamčená kočka, podruhé mi udělá za zamčené dveře na schody hromádku pes. Že si to zkrátka nepřeji a ať jde to hovno někdo uklidit. Sousedčin syn s odporem nahrne předmět na lopatku a odnáší.

Pepa přivezl na vypůjčeném vozíku automatku. Musíte uznat, že za pětikilo, to byl dobrý kauf!!! Tak tu neunesu. Teď potřebuji souseda, ale je mi trapně, když jsem tam včera dělala kravál. Ha, co druhá sousedka? Tam máme lepší renomé, protože jim Pepa nedávno vyvrtal díru na zrcadlo. Ještě, že tak. Pánové smýčí do patra těžký výdobytek techniky a já jdu polehku jen s přítokovou hadicí. Zviklám Pepu, že musíme ten vozík důkladně využít. Přivážíme sedačku. Nemyslete si, že něco nového, mou asi sedm let starou, ale zachovalou, stejně na chatě jen zabírala místo. Při sundávání z vozíku nechám někde šikovně ruku a jsem invalida. Ruka je na hřbetě zbavená přebytečné kůže. Pepa mi dává první pomoc a obvazuje mne obinadlem z autolékárničky. Nosíme s mým hekáním každý díl rozložené sedačky do pokoje a tam jí opět složíme. Pepa má pro mne dáreček. A dokonce si můžu vybrat. Koupí mi k té padesátce kolo nebo koberec. Jupí! Neváhám ani vteřinu, jedeme pro koberec. Dostat čtyřmetrový koberec do patra je záhada hlavolamu. Vtipálek navrhuje vytáhnout ho na laně oknem. Volíme variantu dvě-po schodech. Postavit, potáhnout, vybrat točivé schody, couvnout, no točíme se na schodech jak holubi na báni, ale nakonec je koberec vtažen do bytu. Tam nastává druhý problém, jak podstrčit koberec pod sedačku? Položit koberec do půlky pokoje, pak opět rozložit sedačku, po částech přenést na koberec, no kdybyste mě viděli, tak použijete jiné slovo, než přenést, pak položit druhou část koberce. Po vytočení koberce až do konce role už vím, proč se s ním tak obtížně manipulovalo na schodech. Byl totiž namotán na tuhém válci.

Jak ráda bych řekla: hotovo, ale malý zádrhel. Koberec máme delší stranou na kratší straně pokoje a kratší stranou na delší straně. Pepa vtipkuje, že ho tady, co přečnívá, odřežeme a dodáme tam, kde chybí. Podávám protest. Opakování-matka moudrosti. Srolovat koberec do půlky, pak sedačka, otočit, rozbalit…hekám, melu z posledního, chvilkami se mi zdá, že Pepa táhne sedačku i s mou maličkostí. Do večera je konečně koberec položen tak, jak byl původně plánován. Je sice nějaký bublinkovaný, ale to slehne. Že se nemůžu ani hnout? To je jen jedna z dalších obětí.

Jaké další oběti na Helenu ještě čekají?

Sledujte další díl prknonovely Kdo má židli, bydlí II. Vychází už v pátek 4. listopadu.

zpět na titulní stranu prknonovely