Helena se rozhodla radikálně vyřešit svůj problém v podobě společné chodby na půdu, která jí rozděluje byt na dvě samostatné části. Chce uzamykatelné dveře! A ty tam až doposud nebyly. Na byťáku vyšli naší hrdince vstříc, a tak se vybudování uzamykatelného vstupu skutečně dočkala! Jenže - chyba lávky. Stejné nadšení z novinky nesdíleli Heleniní sousedé. A spory jsou opět na denním pořádku - například o psí exkrement u Heleniných dveří, ke kterému se samozřejmě nikdo nehlásil ... Vedle toho se začíná Heleně rýsovat jasná představa o podobě svého bytu. Získala už i pračku, sedačku a koberec. Její úsilí ale zdaleka není u konce ...

Pokoj se mi začíná líbit. Po kolikáté už, se zase stěhuji. Budu spát tady. Sedačka je rozkládací a s úložným prostorem, kam schovám lůžkoviny. Jenže zase to chození do kuchyně přes chodbu. Od kamarádky jsem dostala kousek světlého kovralu. Nastala nejpříhodnější doba, natáhnout ho opět do chodby. Je to fajn. Přejdete v papučích pěkně z místnosti do místnosti. Jen ho musím při odchodu do práce srolovat a schovat, protože své sousedy už moc dobře znám. Tak chodím, rozhlížím se, už se mi tu líbí. Snad jen, záclonka kdyby v pokoji byla! Chce to garnyž.

Hned druhý den sednu na kolo a jedu do Polska. Koupím délku dvěstětřicet, ale na kole to asi neodvezu. To jsem si na sebe upletla pěkný bič. Začalo pršet a já jdu vedle kola, tyčky opřené o řídítka a sedlo. Chvilkami je táhnu po zemi, když to sklouzne na jednu nebo druhou stranu kola, no to byl zase nápad! Asi po hodině a půl dorážím k domu. Samozřejmě v tu samou chvíli ustává i déšť. Musím se pochlubit Pepovi, že už mám garnyž i do pokoje. Šáhnu do kapsy pro mobil…nic. Tak v batohu? Nebo jsem ho nechala v práci? Zmateně běhám po bytě. Pak sednu na kolo a jedu do práce. Ne, ani tady není. Z pevné linky volám své číslo. Účastník nedostupný, zavolejte později. Jsem bez mobilu, chce se mi brečet, zmateně pobíhám a horečně přemýšlím.

Chce to rozvahu, jen žádnou paniku. Sednu znova na kolo a jedu do prodejny T-mobile. Prodavač vyslechne mou story. Pak hledá něco v počítači. Radí zablokovat SIM kartu. Stojí to jen pětikilo. Jestli chci své původní číslo, nabízí mi novou SIM kartu, takový polotovar, kde na počáteční čtyři čísla vám připasují vaše původní číslo. Mám při vší smůle štěstí, protože takovou kartu našel. Takže mám své telefonní číslo, ale nemám mobil. A nejhorší je, že nikde nemám záložní telefonní čísla. Nemůžu vůbec nikomu zavolat ani z telefonního automatu. Už mě ta garnyž ani trochu netěší. Sedím v kuchyni a jsem naštvaná na celý svět. V pátek jako přivítání dostanu vynadáno, proč celý týden neberu telefon. Sesypu se jak domeček z karet a za štkaní vysvětluji, jak jsem o mobil přišla. Domů si odvážím půlkilovku Motorolu, která coby stará dáma už musí být napojená neustále k proudu, takže se z ní stala pevná linka, ale je funkční.

Sotva vylezu do schodů, pokoušejí se o mne mrákoty. Schody samé bláto. Můj světlý kobereček na chodbě jsem v pátek ráno zapomněla schovat a tak má novou barvu. Pokouším se bláto vysát, ale je do smyček koberce zašlapané napevno. Po tomhle humuse chodit, tak si to našlapu i domů. Nelítostně končí kamarádčin dárek v popelnici. Historie se opakuje. Lehce nabyl, lehce pozbyl. Páni, já asi dostanu metál. Věřte, nevěřte, závistiví sousedi si taky na bytové správě vyškemrali barvy a natírají schody, bílí zdi, natírají Latexem. A všechno podle mě. Zábradlí a schody modré, Latex zelenkavý. Nemají v malovaní takovou praxi, tak při natírání schodů jim občas ujede barva a spodní rantlíček mají místy až do půlky zdi, ale snaha je snaha, ta se cení. Chodba je flekatá, ale čisťounká a voňavá. Jenže na jejich zdi už jsou za pár dnů šmouhy, rýhy, mastné fleky a pod nánosem špíny stejně ty krásně modré schody nevyniknou. Jo, souhlasím s referentkou, jsou to čuňata a neumí si ničeho vážit. I já občas musím vzít hadřík a Latex u sebe od jejich palců umýt. Taky každý týden umývám schody a ty nové dveře. A na ty zelenkavé na půdu už se ani nedívám. Vypadají skoro stejně jak před natřením. Jen konečně už nemám na schodech čika a psí výkaly. A na chodbě mám další běhounek, ale na jak dlouho? Do té doby, než se mi tu přeženou ta čuňata.

Hele, nenavážej se pořád do svých spoluobčanů a radši koukni na sebe. Pravda. I já jsem čuně. Vařila jsem si gulášovku. Nějak jsem přestala hlídat hrnec a mám vymalováno. Stěna za vařičem je flekatá jak po skvrnitém tyfu, to jsem tomu dala! Chtělo by to něco, nějaký obkládek. Ne na hlavu, myslím na zeď za vařičem!!! Jasnačka, něco vymyslím! Času na přemýšlení mám celé noci! Nevím, čím to je, ale pořád špatně spím. Asi si pozvu psychotronika a zjistím, jaké mám doma zóny. Vždyť přece není možné, abych byla pětkrát za noc vzhůru. Ale, na co nějaké virgule a proutky! Já si umím vždycky poradit sama. A stěhuji sedačku do jiného rohu. Nadřu se s ní!!! Sama bych jí nerozložila, tak stěhuji celou potvoru. V noci opět nemůžu usnout, protože mě bolí ruce i záda a tomuto přisuzuji i časté buzení se. Ale i další noci se stále budím. A v sobotu ráno stěhuji do třetího rohu, ale opět se celou noc budím a co dvě hodiny čumím do stropu a počítám ovečky.

V neděli ráno stěhuji sedačku počtvrté, tentokrát zpět do výchozího rohu. Ještěže je to zatím jediný kus nábytku v této místnosti. Na víc už opravdu nemám. Mé konto je nulové a rok budu splácet kuchyň. Žiji u cikánů a nemám ani základní vybavení bytu. A oni nábytkem topí. Nějaké chmury se na mne navalily, brečím kamarádce do telefonu, že už mě ten byt vůbec netěší, že všechno jde tak pomalu, že asi dřív umřu, než se dočkám normálního bydlení. Konečně se rozumně domluvím se zeťákem a milostivě mi přenechá skříňky z původního dětského pokoje mé dcery. Hurá. Budu mít obývací stěnu. Zaškemrám u zaměstnavatele, ten mi povolí převoz, zeťáček si kvůli mne bere volno, já nahlásím dovolenou.

Bum!!! Čím víc se něco plánuje, tím je výsledek horší. Nejdříve nedostanu dovolenou. Tak zalarmuji spoustu pomocníků. Řidič mi volá, že má auto plné a že už se tam žádný můj nábytek nevejde. Volám zeťáčkovi, že vše padá. Vyčítá mi, že si kvůli mně vzal volno a je dost najedovaný. S pláčem volám Pepovi, ale ten má spoustu výmluv, že kde teď bude shánět vozík. Ale asi pláču dostatečně tklivě, protože odpoledne Pepa přijede i s vozíkem a jedeme. Naložíme skříněk, co se jich na vozík vejde. Důkladně je svážeme lankem a pavoukem. Celou cestu držím na zadním sedadle šuplíky, aby při zabrzdění neskalpovaly Pepu a očima sleduji vozík za námi. Celou cestu je vše v pořádku. V poslední zatáčce před domem se skříňky tak převáží, že vyvrátí celý vozík a část se jich rozsype po silnici. Snad by to z ptačí perspektivy mohlo vypadat jako vržené kostky, latinsky alea iacta est.

Když vidím, jak na frekventované silnici kličkují auta mezi skříňkami a pobíhajícím Pepou, radši seberu sílu i odvahu a jdu mu pomoci. Rozsypané skříňky naskládáme na chodník. Pokoušíme se uvolnit převrácený vozík. Pepa ho odpojí od tažného zařízení, ale vahou zbylých skřínek je oj vymrštěna do vzduchu. Pepa stojí vylekaně u auta a teprve teď si všimnu, že oj přibrala nohavici jeho montérek, že tam stojí tak, jak ho stvořil pán Bůh, protože z montérek mu v pase zůstala jen šňůrka a vlající cáry nohavice mu cudně zakrývají mužství. Tak a to máš za to, že chodíš v montérkách naostro!!! Potlačuji smích. Pepa je bledý. Vždyť mi to mohlo třeba vyrazit zuby. No, pravda, těch posledních pěti by opravdu byla škoda. Poté, co se Pepa převleče do mých tepláků, stěhujeme skříňky alespoň ke vchodu. Pak je táhneme do poschodí. Ruce mi končí jako orangutanovi, někde u kotníků. Skříňky to vesměs přežily, trochu mají silniční lišej, ale co, stejně je budu natírat.

Nápad, že je budu natírat načerno, jsem radši neměla vyslovovat nahlas. Konzervativní Pepa mě straší, že to tu budu mít jak v pohřebním ústavu. Kuš, nevíš, co je moderní! Chci je mít černé a basta! Mám modrý koberec a šedou sedačku, tak jedině černá to jistí. Jak jsem to říkala s tím natíráním, že už nikdy? Tak zase utrácím v drogerii za barvu, ředidlo a štětce. A zase každý večer po práci natírám. Každou skříňku důkladně podložím novinami, ať si nezničím nový koberec. Jednou mi štětec nějak odpéruje a mám místo stěny tapetu ala dalmatýn. Ani koberec neuhlídám a když mi na něj neopatrně kápne, v panické hrůze na místo liji ředidlo a čistím a čistím…Místo malé černé kapky, která by se možná ve vzorku i ztratila, mám na koberci šedé kolo o průměru asi půl metru. Přilívám další ředidlo a snáším další čisté hadry, do kterých se zase snažím ředidlo nasáknout. A v tomhle smradu se nedá ani spát. Ještě, že mám válendu i v kuchyni. Do druhého dne přece jen koberec trochu proschne a flek už není tak markantní. Zatrubte fanfáry, po týdnu hotovo. V pokoji je stále cítit barva, šmankote, co to bylo za prevíta? To se toho syntetického smradu už nezbavím?

Ale s celkovým dojmem jsem spokojena. Po několika dnech konečně vyprchá i zápach. Nastěhuji do skřínek sklo a zbylých pár knížek. A na okno květiny, které se mi na padesátiny nahromadily, protože dárci věděli, že je mám v květináči daleko raději, než řezané. Rozestavím přáníčka, co mi všichni mí milovaní poslali. Na řadu přišel dárek od syna. Přinesl mi spoustu obrázků. Běhám po pokoji s kladívkem a hřebíčky a věším krajinky na zeď. Ani tak jednoduchá práce se neobejde bez potíží. Buď dvakrát ťuknu na hřebíček a je nenávratně v omítce, nebo zase tluču jak bubeníček a přibývá ohnutých hřebíčků. Ale nevzdávám se a tluču a věším. Mám ten nejkrásnější obývák, jaký jsem kdy měla. Na televizi postavím dárek od dcery, pokojovou anténu. Kabelovka to zrovna není, ale už mám čtyři programy. Teď už mi chybí jen lustr a stolek. Konečně začínám žít jak člověk.

Naplní se Heleniny představy o šťastném bydlení?
Co objeví sousedé v bytě naší hlavní hrdinky?

Sledujte další díl prknonovely Kdo má židli, bydlí II. Vychází už v pátek 11. listopadu.

zpět na titulní stranu prknonovely