Helena se rozhodla pro další doplňky do svého příbytku. Jela do Polska a koupila si garnýž. Při cestě zpět ztratila mobil a při své smůle zůstala bez spojení. Zachránil ji až Pepa, od kterého dostala „půlkilovku Motorolu“. Helenu trápí nespavost. V noci nemůže oka zamhouřit, domnívá se že to jsou „zóny“ a tak několikrát stěhuje svou postel po pokoji. Inu, komu není rady ... Tak a jde se na věc. Helena rozhodla, že si do bytu pořídí obývací stěnu. Skříňky získá od svého zeťáka. Při převozu se však náklad uvolní z návěsu a skončí na cestě. Při této akci „obývačka“ přijde Pepa o své montérky a zůstane na ulici „naostro“. Zařizování Helenina bytu jde do finále ...

A opět se stěhuji. Už nebudu spát v kuchyni, budu spát zde, v obýváku. Sousedka zaklepala na dveře kuchyně a nese mi poštu. Její pozorné oko zahlédne na stole roztáhnutý šicí stroj, na kterém jsem si právě došila závěsy do pokoje. Jé, nemohla byste mi zahnout kalhoty, já je mám moc dlouhé. Tak jsem jí je zahnula. Za ochotu na žebrotu. Každý týden mi znovu a znovu nosí další kalhoty na zahnutí. Za pěkně děkuji. Já už to snad šiju celé kolonii. Tyhle zahnout, tyhle zalátat, tady přešít tunýlek na gumu…to jsem si zase dala!!! Ale hlavně, že jsem si udělala oko a dobře se svými spolubydlícími vycházím.

Popadla mě stěhovací mánie. Načrtnu si nové rozmístění skříněk. Samozřejmě, že je potom sama přetahuji po pokoji. Mezi dvěmi skříňkami mi vzniká prostor na umístění desky, která by prozatím mohla nahrazovat ještě nekoupený stůl. Kolik asi taková deska může stát? Asi zvoní v uších mému zaměstnavateli, protože ve výplatě za listopad mám nečekaně navíc pár stovek coby vánoční prémie. Ještě ten den jedu do Ostravy a v Bauhausu si nechám uříznou desku na míru. Běhám po supermarketu a jak bez rozumu nakoupím vše, co se mi zrovna líbí. Do pokoje stolní lampičku. Pak se mi zalíbí vlnkované zrcadlo. Hloupý má peníze a kramář odbyt, říkávala moje babička, když už jsem jako malá neudržela našetřenou korunu. Teď to ještě dotáhnout bez úhony k autobusu. Dle instrukce prodávajícího doma začisťuji hranu desky lištou, co se prachobyčejně nažehluje žehličkou. Co já se všechno nenaučím!!!

Popelka kuchyň se taky dočkala. Koupila jsem pod stůl krásný kruhový plyšák(ať se aspoň v něčem vyrovnám svým sousedům na sociálních dávkách, kde oni mají plyšák snad i na záchodě!!!) a měkčené lino s motivem kachliček, které nalepím na zeď mezi horní a dolní skříňky. To abych se před Vánoci náhodou nenudila! Kdyby to vymyslel někdo jiný, tak aspoň mám komu vynadat. První problém nastane ve chvilce, kdy chci přikrýt stěnu nad dřezem. Jak nalepit „linokachle“, když ze zdi trčí baterie. Dostat se alespoň pod ty chromované krytky. Beru hasák. Při povolení matice u krytky začíná téct po zdi voda. Á, šmankote, už jsem jednou sousedům malovala. Zpátky utáhnout. Dávám si povely jak kapitán loďstvu. Tak jinak.

Po změření a umístění bodů na linu vystřihnu otvor na baterii. Mám ale jen dvě ruce. Jak mám najednou zasunout lino za dřez, podstrčit pod horní skříňku a ještě nasadit otvorem na vodovodní trubky? Když už si pomáhám rukama, hlavou i nohama, konečně mám lino na místě. Ale nebylo předem natřené speciálním lepidlem! Rozložím práci na etapy. Každopádně už ho nebudu sundávat se zdi. Nejdříve stříkám injekční stříkačkou lepidlo na plochy kolem baterie, poté plochu uprostřed a naposled nechávám boky. Drží. Jdu na druhou stěnu. Tam je zádrhel jen ve vypínači a zásuvce, to snad zvládnu. A zase měřím a stříhám, tentokrát i nejdřív nanáším lepidlo a pak teprve pokládám na zeď.

Ani tato varianta není z nejlepších, protože lepidlo stéká na desku kuchyňské linky, na vypínač, na zásuvku, na zem... Dokud jde utřít, tak honem utírám místa, kam původně lepidlo nemělo přijít. Když už druhé lino konečně drží, z první stěny se na mě šklebí odlepené boky. Potřebovala bych být na chvilku chobotnice a vždy aspoň dvěma rukama vyhlazovat jeden okraj. Protože okraje jsou čtyři, jaksi se mi šesti rukou nedostává. Za občasného přitlačení vlevo, vpravo, střídavě udržuji obě lina na zdi. Posbírám všechno možné i nemožné. Prkýnko na krájení, věšák na šaty, vál na těsto. Sestrojuji lešení, které má za úkol přidržet lino na zdi do uschnutí lepidla. Jakoukoli rovnou plochu přitlačím na okraj lina, podepřu tady smetákem, tu tyčkou od vysavače, tady židlí a židli ještě stolem. Pokouším se odstranit i lepidlo z rukou. Vodou to nejde, ředidlem taky ne. To jsem si zase dala. Prášek na nádobí a kartáč. Třu ruce ručníkem. Marná snaha. Na prstech se lepidlo namotalo do kuliček, které, promiňte, vypadají jak právě vytáhnuté z nosu. Dneska už toho nechám, kuličky budu odlupovat až zítra v práci. Teď ještě opatrně přejít kolem „šprajců“ a jde se spát.

V noci mne vzbudí čurání a jak tak v polospánku jdu už naučenou trasu na záchod, ještě ani nerozsvítím, a svalím se na zem jak pytel brambor. Zakopnutím o nastražený smeták se dá do pohybu lavina. Smeták strhne vysavačovou tyč, ta vál, ten strhne židli, židle stůl a všechny ty pevné výztuže se začnou sypat na mé ležící tělo, teď právě přimáčknuté stolem. Mám strach se pohnout, protože potmě ze země těžko mohu zkontrolovat, co už spadlo a co na svou příležitost teprve čeká. Oběť asi devatenáctá. Když vylezu ze sutin a rozsvítím, rozlije se mi po tváři spokojený úsměv. Hurá! „Linokachličky“ drží! Ale zítra asi zase budu zpovídána, co jsem v noci stěhovala. Dostali jsme pochvalu. Referentka zkontrolovala schodiště i sklepy a slíbila trochu zkulturnit hlavní dveře. A opravdu. Přijeli zámečníci, máme kliky a dokonce se na noc vchod zamyká. Docela v pravý čas, protože při otevřených vratech nám na chodbě vyfukovalo jak na Vídrholci a zima se tlačila do dveří.

Ráno se sotva potácím do práce. To zas byla noc. Nejspodnější sousedi něco slavili. Naštěstí jsem po prášku na spaní usnula něco po deváté, ale probudilo mne dum dum dum v půl druhé. Bubny na celý Pudlov. No to nešlo vydržet. Ve dvě jsem šla zaklepat na dveře/zvonky nemáme/.Nic! Kde by mě taky mohly slyšet v tom dunění. Tak jsem šla ven a zatloukla klackem na okno. Soused koukl a šel mi otevřít dveře. Víte, my slavíme narozky. Odstrčila ho za ním vyčumující sousedka/ta z pode mne/ a notně ztvrdlým jazykem se mi snažila vysvětlit, že se tu slaví narozeniny, že jim to přece nezakážu. Řekla jsem jí, že slavit klidně můžou, ale ať to trošku ztiší, protože se musím vyspat do práce. No to jsem si dovolila moc. Začala opilecky hulákat, že to mám za to, jak oni musí trpět můj "virvajs". Docela jsem se podivila, kdy tam asi tak "virvajsuju", když v 5 jdu do práce, celý den jsem někde v tahu, vrátím se domů nejdříve kolem sedmi, osmi, někdy i v 11 a lehnu a spím. A víkendy vůbec nejsem doma. Tiššího nájemníka tam v životě neměli!!! Prý se jim otřásá strop, když chodím. Podotkla jsem, že vážím sto kilo a že lítat neumím. Křápla dveřmi a ještě jsem slyšela… pusť to co nejvíc! Tak jsem toho už moc nenaspala, pustila jsem si televizi na plné kule/ty bubny to ale nepřehlušilo/ a do půl čtvrté na ni čuměla (už na normálním zvuku), pak najednou ticho, tak jsem chvíli podřimovala a před pátou už musela z pelechu. Do pihele se spoluobčany!!!:o))

Pepa je po příjezdu opět zaúkolován. Prosím si vyvrtat dírky do dvířek na úchyty a tady bych chtěla přišroubovat sušák utěrek. Nedomyslela jsem umístění držáku a nechala ho navrtat díry tam, kde na druhé straně v koupelně je vypínač. Pepa pojímá podezření, že jsem se ho chtěla zbavit, ale naštěstí má anděla strážného a trefil se těsně vedle drátů. Tak když tahle nástraha nevyšla, aspoň mu Maryša uvaří kafe. Při cukrování kávy mám najednou v kuchyni letecký den s Květy. Pepovi se nějak vysmekla lžička z cukřenky, spadlo víčko, ve snaze ho chytit, shodil ještě i cukřenku a tak mám cukr na podlaze i se střepy čínského porcelánu. Pak skládám čínské puzzle a snažím se lepit kousek po kousku.

Lidičky, sekundové lepidlo opravdu během sekundy slepí dokonale …ale vaše prsty!!! Odlepování už je pomalejší a bolestivější, protože s lepidlem nekompromisně rvete i kůži……………. a někdy i podkoží. Vteřinové lepidlo porcelán neslepilo. Střepy se daly do pohybu a jsem zase na začátku. Chce to jiné lepidlo. Kupuji speciální lepidlo pro kutily. Slepené části u sebe drží! Kupodivu, do vzorku na cukřence se schovají praskliny a dokonce to vypadá jako originál. Čínská porcelánka by pukla závistí! V supermarketu se mi zalíbil plakát 60x90 za pouhých dvěstěpade, co vypadá jak okno do zahrady. Ta krása! A musím mít, co si zamanu. Kam ho ale nalepím? Chodím s plakátem po bytě, zkouším to v koupelně-to by bylo žúžo, mít z vany výhled do zahrady. Jenže koupelna je do metru padesát vymalovaná modrými vlnkami. Sice jsou plovoucí podlahy, tak já bych mohla mít plovoucí okno, ale návrh nepřijat. Že by semhle, že by semhle? A vůbec, není škoda nalepit plakát na zeď a tím ho vlastně zničit? Mozkovna pracuje a peněženka se třese. Koupím na něj rám se sklem, bratru za pět stovek. Šmankote, jak to tak sečtu: plakát plus rám, to už by dalo na originál obraz. Teď jen vybrat pro něj tu správnou zeď. Ano, tady nad sedačkou to bude nejhezčí. To bude Pepa rád, že si zas může vrtnout.

Pepa rád není. Opět vyslechnu litanii o stěnách v tomto baráku, kde se omítka drolí při sebemenším vrtání. Ale vrtá. Když obraz visí, hádám se s Pepou, že nakřivo. On tvrdí své, já neustoupím. Pepa stále vyměřuje vzdálenost rámu od stropu, ale já tvrdošíjně trvám na tom, že obraz je nakřivo. Mám na to oko. Kam vlezu a mají obraz nakřivo, musím to srovnat. Jsem neoblomná a trvám na svém, že se to musí navrtat znova. Při sundávání rámu upadne očko. No to pes nežral. Rám se sklem váží nejméně pět kilo a já nevěřícně koukám na očka, která jsou v tuhém papundeklu přichycena malinkatými cvočíčky. Jak tohle může udržet celý rám? Ještěže to upadlo při manipulaci, nechtěla bych se v noci probudit ve střepech! Tak zkoušíme jiné přichycení a s rámem na zeď a dolů a na zeď a dolů a když opět rám opřu o zeď, čumím jak puk. Kousek skla je dole odlomen. Já se picnu. Konečně navrhuji převrtat podložku a navázat silon. Pepa kroutí hlavou, že nějaký silon to nemůže unést, ale já přinesu kus silonové šňůry, která vzbuzuje důvěru. Konečně můžeme obraz zpět pověsit, aniž bychom museli vrtat, protože šňůrou vyvážím rovný povis! Ulomený kousek skla zasunu do rámu a v listoví plakátu se ta prasklina docela ztratí.

S ubývajícími stupni na teploměru začínám pociťovat mráz. Přímotop nestačí vyhřát mou světničku. O kuchyni ani nemluvím, tam topím aspoň vařičem. Jak já nesnáším zimu. Studené nohy mi nedají usnout. Dá se to vylepšit malou elektrickou poduškou, dvacet krát dvacet centimetrů, ale potřebovala bych přímo elektrickou deku 3 krát 3 metry, abych se do ní zabalila celá. Bude zima, bude mráz, kam se, ptáčku, kam schováš?

Po cestě z koncertu v Maryšce mne upoutá židle u popelnic. Pětkrát se protáhnu kolem a při pouličním světle nenápadně obhlížím její stav. Nohy má všechny, vypadá funkčně. Polstrování je ošuntělé, otřepané, ale to nebude problém vyměnit a když ji natřu, budu mít do bytečku další kus levného nábytku. Naposled se přikradu ke kontejneru s odpadky a popadnu židli. Věřte, nevěřte, asi právě někde rozpustili demonstraci, protože do té chvíle prázdná ulice je zaplněna korzujícími chodci. Nasadím čepici co nejvíce na oči, aby mne moc lidí nepoznalo a táhnu židli domů. A zase mám co dělat. Osmirkuji starý lak a natřu barvou. Potom si hraji si na čalouníka a v kuchyni na podlaze přitloukám nový polstr. V tu chvíli mi začne spodní sousedka tlouct na dveře a co tam ku… zase dělám, že jí opadává omítka ze stropu. Jako problémový nájemník se nezapřu. Navleču se do huňatého svetru a ztuhlými prsty dodělávám práci na studené chodbě. Ale přes všechny nesnáze je židle jak z prospektu a tak zkouším, jak se na ní sedí. Docela dobře. Postavím ji v pokoji k vlastnoručně vyrobenému stolu. To byla ta scházející třešinka na dortu! Konečně mám pocit, že opravdu bydlím. Protože, kdo má židli, bydlí!!!

Druhou řadou „prkononovela s příchutí Primalexu“ nekončí!
Helena Červenková chystá ještě třetí pokračování, které hodlá Salón Maryška uvést na počátku příštího roku. Těště se a nenechte si ujít Kdo má židli, bydlí III.!

zpět na titulní stranu prknonovely