Byteček se Heleně konečně začíná líbit. S potížemi, ale přece, nalepila nad kuchyňskou linku linokachličky i za cenu toho, že byla spoluobčany zařazena do konfliktních nájemníků. Pověsila si nad postel zarámovaný plakát a k vlastnoručně vyrobenému stolu postavila vlastnoručně zrenovovanou židli, kterou přitáhla od popelnic.

Je zima. Nejen kalendářně, nejen venku, ale i u mne v bytě. Já - která nenávidím zimu, si přímotopem vyhřeju cimřičku na bídných 17 stupňů. To bude revma! Když na mne začnou výlohy blikat vánočními světelnými řetězy, rozhodnu se i já, vyzdobit si pokoj vánočně. Na dveře si nalepím samolepící dekoraci, takový malý vánoční věneček. Nespoléhám, že tam vydrží dlouho. Ale spolubydlící mě překvapili. Vánoční ozdůbka na dveřích vydržela až do mého sundání na konci ledna. V předvánoční euforii koupím stožárovečkový řetěz a ozdobím okno. Nádhera. Řetěz mění barvy i intenzitu a tak se mi to líbí, že ho ani nezhasínám. Přijíždím z práce a okno na mne bliká. Už to začalo blikat i v oknech pode mnou. Třetí den mne vítá tma.

Prohlížím žárovky. Ale, jak najít mezi stovkou tu, která to zavinila? Do výbavy patřily i dvě náhradní. Jakým fíglem se to ale vyměňuje? Na zašroubování nejsou, rukou to nejde. Vezmu na pomoc pinzetu. To byste nevěřili, na kolik kousků se malá žárovička rozletí. Takže, koberec se třpytí a takový vánoční koberec mám jen já. Lezu po čtyřech a sbírám střípky. Ne že by se mi speciální vánoční koberec nelíbil, ale přece jen, fakír nejsem, asi by chození po něm bolelo. Ozvala se jedna má známá. Zvu ji na návštěvu. Dorazí těsně před Vánoci i se dvěma caparty, jedním dvouletým a druhým pětiletým. Můj byteček se otřásá v základech při skákání na sedačce a poté ze sedačky na koberec. Na něm se mísí drobečky piškotků a sušenek, vše kropeno čajíčkem z lahvičky. Aby koberec nebyl tak fádní, je na něj vysypána hlína z květináče. Z poliček na zem se stěhují drobnůstky z keramiky, želvička přišla o nohu, slon o chobot, koníček je vejpůl. K dovršení všeho, malá vylije mamince kafe do klína, naštěstí už ne horké. Po hodině mne demoliční četa opouští. Vysaji, do fialky doplním hlínu, posbírám keramické dárečky, ulomené se snažím přilepit už osvědčeným lepidlem pro kutily. Naliji do kýble mycí prostředek a čistím sedačku i koberec. Do půlnoci mám co dělat. Jak je dobře, že už nemám malé děti. Příště ji raději pozvu do parku.

Strhaná jak borůvka si zapálím vánoční svícen i aroma-lampičku, zabalím se do deky a čekám na Ježíška. Slavím první Vánoce ve svém bytě. Na chodbě už to nesmrdí, ale kupodivu pěkně voní vanilkou. Na konci roku dělám pořádek v účtech a napadne mne, napsat si stav elektroměru. Opíšu cifru z hodin a doma studuji poslední stav k 25.11. při fakturaci. Mě snad šálí zrak. Nebo jsem to opsala blbě. Znovu v přízemí opisuji elektroměr a počítám. Pokouší se o mne mdloby. Za pět týdnů spotřebováno přes tisíc kWh. Odhadem přes čtyři tácy. Zálohu platím dvě stovky, no to bude pálka! A to zima teprve začíná. Zavolám do elektráren, ať mi zvednou zálohu aspoň na patnáct stovek, jinak se v listopadu nedoplatím a budu coby neplatič odpojena od proudu. Když v supermarketu narazím na velké povánoční slevy a uvidím tam propan-butanová kamínka za dvaapůltácu, tak jásám, utrácím a topím hlavně propan-butanem. Budu sice o chlebu a vodě, ale nebudu zkřehlá zimou. Každá mince má dvě strany. Při mrazech, které uhodily, mi ale bomba vydrží maximálně týden. Navíc začalo strašně sněžit, tak už se nedá jezdit na kole. Ráno mě sveze autobus a odpoledne musím šlapat po svých. Teprve po cestě domů si všimnu, že si to tím sněhem mašíruju v pracovních polobotkách. No ještěže nechodím v práci v pantoflíčkách!!!

Sousedka mi podává oznámení o uložení doporučené zásilky na poště. Tak zpět do města, aspoň si konečně vyzvednu prášky na spaní, co už třetí den nosím ten recept v kapse. Na zpáteční cestě projdu kolem lékárny bez mrknutí brvou. Doma kosa jak v márnici. Zapnu si propan-butanová kamínka. Po chvilce udělají bl bl bl a opět došla bomba. Já se na to… Zvoním u spodní sousedky. Skoro každých čtrnáct dnů jí zahýbám (ježíši to blbě zní, nezahýbám jí ani žádnému chlapovi) …zahýbám nějaké kalhoty, tak by mi mohla jedinkrát vypomoci ona. Vedle jak ta jedle. Je právě vykoupaná a má mokrou hlavu. Tak připevním bombu na kolo a jedu k pumpě. Zpáteční cesta je utrpením, bomba sjíždí jednou vlevo, jednou vpravo, táhnu kolo tím rozbředlým sněhem, ještě aby mě tak sejmul nějaký TIRák. Auta mě obhazujou, co se na bundu vejde. Doplazím se s bombou krok sun krok sun krok sun po schodech domů. Bunda, kalhoty i čepice rovnou do pračky.

Z cesty jsem vyhladovělá jak vlk. Ještěže mám v mražáku Pizzu pro strýčka příhodu. Otevřu mikrovlnku a šok. Děsná puchna, na otáčecím talíři nějaký zelený chuchvalec. Pozorným prozkoumáním zjistím, že se jedná o talíř s bramborovými knedlíky se zelím, které jsem si (marně vzpomínám kdy?) ohřála k večeři. Že jsem tehdy nepovečeřela, na mně vůůůbec není znát. Vyhodím chlupaté knedlíky i s chlupatým zelím. Desinfikuju mikrovlnku a nějak už ani nemám hlad. Pověsím vypranou bundu na ramínko, snad do zítra uschne. Nemám už ani jedny čisté ponožky. Nasbírám ještě bílé prádlo a pračka opět vrní. Prolistuju si nějaký časopísek a dám vařit vodu na čaj do konvice. Ale čaj nikdo nezalil, ach jak jsou ty domácí spotřebiče nedokonalé. Ještě by jim měli přidělat nožičky, ať mě kopnou, že je hotovo. V koupelně je podezřelé ticho. Pračka mlčí, nepere, nesvítí. Nejdřív jdu po pojistkách-tam vše OK. Do příslušné zásuvky strčím rychlovarnou konvici a ta funguje. Kouknu na šňůru k pračce a ono je to kolem jednoho kolíku nějaké očmouzené. Ha! To bude ta zrada!!! No, zítra koupím novou koncovku ke šňůře.

Zítra jsem na nějakou koncovku zapomněla, seděla v práci do osmi večer a teprve nevábná vůně v koupelně mi připomněla, že v pračce už je druhý den mokré prádlo. Teprve dneska jsem koncovku přinesla domů. V půl deváté večer začínám pracovat. Ucviknu starou, rozšroubuji novou a babo raď. Na humanitní větvi gymplu jsme tohle opravdu nebrali. No ještěže mám debila!!! Povzpomínala jsem, kdo by mohl elektřině rozumět. Kytarista Jarda, co nám občas hraje v Maryšce. Vytočím jeho číslo, začne to u něj zvonit a prc. Došla baterka. Nabíječka v práci! Zapínám opět mobil a zkouším psát aspoň SMS. Píšu první, ve které vysvětluji, že nemůžu telefonovat, ať mi rychle odpoví jen zprávou a vznáším dotaz, který drát kam. Přichází odpověď, že hnědý vlevo, modrý vpravo, žlutozelený ke kolíku. To je pěkné, kolík tu není žádný a vpravo a vlevo je myšleno jak? Opět píšu další dotaz ohledně tajů přenosu energie. Komunikace pomocí SMS sílí. Jarda vysvětluje postavení zástrčky v zásuvce, zdířku na kolík, určuje barvy vpravo a vlevo při postavení ke zdi.

Začnu něco šroubovat, melodie napovídá, že na cestě je další SMS. Najít brýle, přečíst, smazat už přečtené, protože seznam je plný a tak pořád dokola. Nejsem zase tak moc zběhlá v elektrikařině, ale pomalu a jistě se blížím ke kýženému cíli. Jarda mě na dálku poplive, ať prý mě to nepokope. Jeho obavy, mě zblbnou natolik, že na nohy obuji papuče s gumovou podrážkou, navleču gumové rukavice (jakoby zrovna toto vše mě mělo ochránit před ranou elektrickým proudem) a zapojím šňůru do zdi. Pračka ani ťuk. Píšu další SMS, že výměna koncovky dokončena, ale zrada je jinde, že jdu do pračky. Jarda zděšeně odpovídá, že to mám nechat odborníkům. Vyťukávám: Vtipálku, Pepa za horami, poslední tři stovky do výplaty, která bude za týden a já budu volat odborníky. Jarda mě opět varuje, že k tomu je potřeba zkoušečku a že mě to zabije, jestli není uzemněná kostra pračky. Odpovídám, že po odšroubování asi padesáti šroubů jsem uvnitř a nalezla jsem rozškvařený konec černého drátu, že ho kousek odřežu a našroubuji zpátky. Až práci dokončím, ozvu se mu. Drž mi palce, pokud už se neozvu, mám v sobě jenom 220 voltů!

To už Jarda nevydrží (asi nemá tak silné nervy) a píše: Jedu za tebou, nevím přesně kde to je, čekej dole. Uznejte, že je to opravdu oběť, takhle nezištně jít opravovat pračku v půl dvanácté večer ženské, kterou párkrát viděl přednášet básničky v Maryšce!!! Profík utáhne šrouby v zástrčce( že prý by to stejně ohořelo, protože jsem to měla volné), přeměří proud v zásuvce, prozkoumá kostru pračky, opravdu černý drát přišroubuje, kam jsem ho chtěla dát a zázrak! Pračka se točí. Ještě slibuje, že se někde doma podívá po porcelánu, že šroubek už do něj nejde pořádně zašroubovat. Asi se tvářím hoooodně blbě, protože mi vysvětluje, že jako izolant je v pračce porcelán a směje se, ať si nepředstavuji pod pojmem porcelán růžovou čajovou soupravu. Posbírá si nádobíčko a pospíchá domů. Na otázku, kolik mu za ty rady a opravu dlužím, odpoví s úsměvem, že mu mám věnovat nějakou básničku. Tak musím počkat, až mě políbí múza a přede svědky slibuji, že co nejdříve svůj dluh splatím.

Stejně je ta automatka nedokonalá ... Co vytáhne Helena z pračky?

Další díl vychází ve čtvrtek 26. ledna 2006.

zpět na titulní stranu prknonovely